Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blood Runs Deep - Into The Void

Blood Runs DeepInto The Void

Bhut14.5.2014
Zdroj: CD (# BHR 020 / SAOL 142)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Materiál Into The Void lze shrnout jako naléhavý gothic / doom metal bez zbytečných kejklí a příkras v čistě hrubém rejstříku, u nějž se nikdo nevyhýbá ani pohledům zpět do historie žánru.

Rád vzpomínám na pražskou zastávku turné k poslední desce kapely A Pale Horse Named Death, na němž s sebou kapela vozila vskutku silného předskokana Blood Runs Deep, kterým letos vyšlo druhé album Into The Void.  O jejich jméno jsem před zmíněným koncertem nezavadil,  v čemž patrně nebudu sám, a tak si dáme pro začátek drobnou seznamku. Blood Runs Deep pochází ze Švýcarska a jejich vznik se datuje do roku 2003. Po několika personálních míchanicích došlo na natočení debutového alba These Thoughts About Suicide, které vyšlo v roce 2009. Na můj dotaz, jaká deska je lepší, bubeník kapely odpověděl stylem srovnávání alb, kdy o debutu hovořil o jako velice ponurém a chmurném materiálu, kdežto deska aktuální je prý více melodická a úderná, přičemž ten večer z ní logicky hráli nejvíce.

 

Album má deset skladeb a krátce přes šedesát minut hrací doby. Během tohoto času se kapela nikterak nevzdaluje tempu ani výrazu, které jednotlivé skladby nabízejí. Mohli bychom vyslovit poznámku, že jsou střižené podle jedné šablony a svým způsobem bychom měli pravdu, ovšem nesmíme opomenout výrazné melodie a velice intenzivní pasáže. Právě ta naléhavost je zcela stěžejní prvek, který dokonale umocňuje každou píseň. Silně emotivní náplň a příjemně melancholické struktury skladeb notně připomínají časy dávné, kdy svět plesal nad krásou a sílou tvorby Paradise Lost a jejich alb Shades a Icon. Ostatně odkaz na nejen tyto velikány je z desky notně citelný.

 

Po celou hrací dobu máte totiž pocit, že vám ta muzika sakra něco připomíná. To jméno máte na jazyku, ale ne a ne si vzpomenout. Nakonec člověku stejně dojde, že takové myšlenky jsou zbytečné a rozhodně lepší je se naplno ponořit do tónů a melodií téhle nahrávky. Nemělo by totiž smyslu tvrdit, že tahle deska nemá svou sílu a že se z přehrávače se vyndavá lehko. Ono ani tak nejde o pocit velkého vytržení z převratné nahrávky jako spíš o tu báječně vzrušivou atmosféru, kterou deska plnými doušky nabízí. Stačí jen brát, není to žádná hra na schovávanou. Vše je servírované přímo a bez překvapení.

 

 

Možná by se ještě slušelo vyzdvihnout barvu vokálu mistra Stefana Vida. Jeho poloha je postavena na hrubém zpěvném projevu s ležérním frázováním. Jisté momenty lze zcela s určitostí připodobnit k Vincentu Furnierovi alias Alice Cooperovi, který takové polohy předvádí například ve skladbě Lost In America nebo House Of Fire. Takový výraz dává hudbě na slušivé gradaci a sedí k ní více než parádně.

 

Materiál Into The Void lze tedy shrnout jako naléhavý gothic / doom metal bez zbytečných kejklí a příkras v čistě hrubém rejstříku, kdy se nikdo nevyhýbá ani pohledům zpět do historie žánru. Žádné dobývání milníků a strmých vrcholů, nýbrž přirozený průběh a báječné rozpoložení. Nahrávka jako dělaná pro přemítání o čemkoliv, se sklinkou v ruce a za vkrádajícího se soumraku. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky