Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blues For Neighbors - From Roaming About

Blues For NeighborsFrom Roaming About

Jirka D.18.5.2022
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# GHG00002) // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247 / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Poslech téhle desky je jak být na cizím funusu. Vnitřně se vás to nijak nedotýká, emoce nula a čekáte na konec.

Blues For Neighbors je mladá polská kapela, respektive mladé polské duo, které se v blíže neurčené minulosti shlédlo ve staré americké hudbě. Nepodařilo se mi dohledat, jak dlouho už fungují, ale za první milník lze nejspíš označit duben roku 2020, kdy vyšla jejich první stejnojmenná nahrávka, s ohledem na necelou půlhodinu hracího času při šesti skladbách klasifikovatelná jako EP. O tři skladby a pár minut navíc má potom další deska Cursed Songs z května loňského roku, kterou letos ve stejném měsíci doplnila další deska From Roaming About.

 

Blues For Neighbors band

 

Ani ta není kdovíjak dlouhá (34 minuty) a je docela zajímavé, že i přes takto krátký čas je docela problém ji doposlouchat do konce. Možná jsem k ní hned v jejím úvodu přistoupil ze špatné strany a očekával něco, na co jsem možná neměl nárok, možná jsem si ji pustil ve špatný den nebo moc blízko úplňku. Těžko říct, každopádně výsledek nestojí ani za psí štěk. Zcela otevřeně říkám, že od muziky vycházející z tradic staré americké hudby (dosaďte si mix blues, country, folku, bluegrass...) očekávám především energii. Opravdu hodně energie. Zkuste něco podobného, ale mnohem mnohem lepšího v podání Kenneth Minor (ZDE) anebo Duo De Twang (ZDE), když už bych měl opomenout historické velikány a poohlížet se spíš v přítomnosti. A když už oželím tu energii a má-li to být pomalá, smutná bluesová písnička, tak tu bolest chci cítit někde hluboko uvnitř. Silně a uvěřitelně.

 

Deska From Roaming About nemá nic z toho. Chybí ji energie, chybí uvěřitelnost, chybí opravdovost, zásadně chybí nosná hudební myšlenka v provedení A+. Poslech téhle desky je jak být na cizím funusu. Tak nějak cítíte, že byste neměli moc vyvádět a nekazit ostatním pietu, ale vnitřně se vás to nijak nedotýká, emoce nula a čekáte na konec. V ten moment jdou detaily stranou. Začnete tolerovat angličtinu s přízvukem, zvyknete si na pomalé tempo i na nepříjemný zvuk. Ale nezvyknete si na to, že pořád čekáte, až se ta muzika rozjede, kdy konečně se začne něco dít a kluci přestanou ladit nástroje. A nerozjede a nezačne. Obětujte slabých pět minut svého času a jako vzorek zkuste první skladbu Mr. Ike:

 

 

V podobném duchu se deska ubírá další půlhodinu a nic zásadního nepřinese. Soustředí se na hru, na výběr nástrojů a správnou techniku tak, aby dostatečně věrohodně odrážela ten správný americký feeling, což uznávám, že se jí docela daří. Bohužel zcela selhává ve schopnosti přinést silnou a posluchačsky vstřícnou skladbu. A pokud už zaujme, tak je to spíš naopak - odvahou něco takového pustit do světa jako v případě skladby Dead Man Boogie. Asi dokážu přijmout fakt, že se tím kluci tak nějak baví, dělají to pro radost a bez větších ambicí (v to doufám) z pohledu oslovení většího počtu fanoušků. Do té míry je všechno v pořádku, v cokoliv dalšího bych nedoufal.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky