Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blues For The Redsun - Deadspace/Desomorphine Trance

Blues For The RedsunDeadspace/Desomorphine Trance

Bhut15.2.2020
Zdroj: CD //promo od kapely
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Po delší době vlastní nahrávka kapely. Sice by srdce zatoužilo po delším materiálu, ale i tak jde o značně výživné dílo. Kontext alba a fakta okolo tématu jsou náležité naléhavá, že si vystačí samostatně. Vítejte v mrtvém místě a užijte si desomorfní rauš.

Ve světě plném turbulentních vývojů, šibeničních termínů, nekonečných přesčasů a nehorázného spěchu se vyplatí občas zpomalit. Ne-li přímo zastavit, vydechnout a přijmout duchovní potravu jako symbol nějakého vyrovnání. Někdo to řeší zdravicí Slunce při ohýbání skráně v rytmu jogy, jiní třeba poslechem uvolněné hudby. Ovšem pomalá muzika ne vždy zaručí pocit klidu, bezpečí a pohody. Třeba v tuzemském hájemství se již delší čas můžeme setkávat s ceněnou kapelou Blues For The Redsun, která aktuálně uvařila další fyzický nosič jménem Deadspace/Desomorphine Trance. Z tohoto díla můžete být v klidu, ale při pečlivém náslechu taky dost nejistí.

 

Nejistota jasně pramení z témat, kterým se skupina věnuje. Navzdory názvu kapely se pánové věnují temné stránce lidství, kterou lze snadno vnímat i v našich ulicích. Není to žádné líčení chmurných fantazií, ale jasně průkazné zlomené vize životů, které si svou dekadenci možná už ani neuvědomují, jelikož jejich cíl se upíná k jednomu – další dávce. Ale to asi jedinec znalý tvorby skupiny již dobře zná. Nové album (ano, po delší době nejde o splitko, ale vlastní „velkou“ desku) sice obsahuje jen jednu stopu, avšak ta se svou délkou lehce přes půl hodiny hravě zaměstná posluchačův mozek. Tedy za předpokladu, že hodlá vnímat víc než jen holou konstrukci hudebního dějství. Ten kontext tématu je k porozumění řekl bych velmi důležitý. Kapela samotná výrazně napovídá už obalem alba, neboť ten se sice jeví jako obyčejný černo-šedý obal bez nápadu, ale proč je přes všechny stránky zvolen náznak struktury krokodýlí kůže? A co znamená chemický vzorec na jedné stránce bookletu?

 

 

Někdy před patnácti lety přišel ruský šikovný um s drogou, která je desetkrát účinnější než morfium. Tušíte správně jde o desomorphine, dle názvu nahrávky. Tahle sranda byla poměrně snadno dostupná a výroba snazší a levnější než u heroinu (píšu byla, protože běžně dostupné léky, ze kterých lze drogu vyrobit, jsou od určité doby na předpis). Jenže její účinek je o něco drastičtější. Vedle kratší doby trvání rauše, sebevražedných sklonů a náročnější cesty k odvykání se užívání rovněž projevuje viditelnou likvidací kůže v okolí místa aplikace. Kůže pak vytváří podobné obrazce jako ta krokodýlí, až pak taková místa odpadají a může dojít až k otevřené ráně, která díky nezcela sterilnímu prostředí obydlí uživatele odhalí až samotnou kost. Pamatuju se, že jsem v roce 2012 v Budapešti viděl takového chlapíka s krásně otevřenou nohou na lavičce v parku. Vedle odhalené kosti mu tam krásně bujel červí život. Možná že si pamatujete na období, kdy se o ruské droze jménem „krokodil“ hodně hovořilo. A právě její kouzlo můžete procítit skrze toto album.

 

Věřím, že po takové informaci se na desku budete dívat zase o kousek z jiné perspektivy, než jen na další doomovou nahrávku. Mě třeba dostalo už samotné praskání ohně v samotném začátku písně/alba. Není to žádný táborák, ale je na něm cosi znepokojivého. Slyším v tom ohni odraz pálených okenic vybydlené budovy určené k demolici. V takových prostorách se obvykle zdržují nejen bezdomovci, ale i narkomané. Je to nejspíš jen můj dojem, ale to praskání dřeva ve mě vzbuzuje právě zoufalou snahu o vytvoření tepla za pomocí pálení okenních rámů a jiných v budově dostupných lakovaných, byť nábytkových dřevin. A protože tohle je doom a rauš najíždí pozvolna – k rozehrání skladby dochází až někdy kolem sedmé minuty. Vše je tlumené zastřené a těžce podlazené. Třeba strunné nástroje nemají pranic z veselých tónů, stejně jako vokál. Ovšem u zpěvu by se mi asi víc líbil echo efekt, aby to řvaní znělo víc do prázdnoty, do hluchého ticha, kde není šance, či náznak odpovědi.

 

 

Sklíčená nálada není nic, co by se nedalo očekávat. Nervozita je všude přítomná a ačkoliv se melodická linka nesnaží být jakkoliv barevná, bez ní by došlo k hrubé dekadenci a špinavému úpadku. Její vrnění má jakýsi konejšivý charakter, je to právě to drobné teplo z hořícího harampádí a čas, kdy droga plně účinkuje, jak si její uživatel žádá. Je to světlý okamžik už tak dost bídného bytí. Vědomí, že se ale pořád něco děje a že celá jízda jednou skončí, zas podtrhují noisové ruchy na pozadí. Je to element znepokojení, nejistoty a značného napětí. V důsledku obojího se tak podařilo myslím zcela citelně vykreslit prostředí doupěte, kde své potomstvo hledat nechcete. Co víc, sami tam nechcete být. Ale realita je mnohdy zcela zdrcující, a proto když se zjeví krokodýl, tak křič z plných sil.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky