Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Boards Of Canada - Inferno

Boards Of CanadaInferno

Victimer12.6.2026
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Zvuková polemika s teologickým rozměrem, ale hlavně vytříbená a plně náladově ukojená pocitovka made by Boards Of Canada.

Boards Of Canada, mistři atmosférického minimalismu se po dlouhých třinácti letech albově vrací. Aktivují svou elektronickou tajemnost, své milé i zvrácené rytmy podávané se speciální osobitostí. Hudbu na pomezí ambientu, IDM a chilloutu. Downtempovou náladovku, hřejivou i nemocnou, tíživě milou i provokativní. Postavenou na vzácné symbióze krásy a zhudebnělého neklidu. Jako soundtrack do míst, kde se setkává vybledlá nostalgická vzpomínka a stejně vybledlé paprsky slunce, když byl člověk malý a vše si pamatuje jen rozmazaně. To vše se mu vrací v kombinaci s nástrahami, temnotou a magií, protože tak to vnímá, když vyroste. To jsou pro mě Boards Of Canada, které si soukromě řadím mezi top interprety, nehledě na stylové zaměření. V hlavní roli je osobitost, originalita a schopnost podávat svou hudbu na bázi neobvyklého prožitku. Jejich pásmo hudby probouzí smysly v divoký rej vizí, které se oproti snově rezonující rytmice chovají úplně opačně. Těm je klid cizí a jsou vyloženě splašené. Je to esenciální pocitovka, bez níž je vlastní představivost neúplná.


Boards Of Canada albově vycházejí od půlky devadesátek a jsou v tomto ohledu čím dál rozvážnější. Pauzy mezi jednotlivými deskami narůstají a pokud to minule bylo osm let, dnes je to třináct. Zásadní je ovšem informace, že i přes svojský rukopis se tahle dvojice ze Skotska neopakuje. Každé album má svůj příběh, vnitřní i vnější vizuálno, svou atmosféru a hlavně charakter. To nové Inferno definuje už jeho samotný název. Jak ale vnímat tohle peklo v pojetí někoho tak svérázného? Navíc, když mystika prostupuje hudbou Boards Of Canada odjakživa. Novinka bývá přirovnávána k albu Geogaddi. Nejspíš pro jeho děsivější nastavení. Ta tam byla rozehřátá mlhavost a stará radiová vysílání, neklid a sestup o pár pater níže dominoval. Novinka v tomto trošku klame tělem a než abych ji přesně popsal, ze všeho nejvíc si všímám, jak Boards Of Canada od minule zvukově a kompozičně porostli. Jak jsou rafinovanější, jak umí protnout více ze své minulosti s tím, co přichází nyní. Napřed nasadí typicky hřejivý pocit vybírání starých, zažloutlých představ a potom dají na těžší kalibr.

 


Inferno představuje kompletní Boards Of Canada víc, než cokoli jiného. Narostlé o mnohá zvuková dobrodružství, která si nezadají ani s world music, a stejně tak v sevření se svou vlastní minulosti a analogovou elektronikou jako stylem, který se snaží navnímat ze své perspektivy. Zejména první polovina alba představuje kapelu v poloze, kdy do jedné roviny dává své dávné specifikum a zároveň ho posouvá za další zvukové horizonty. Minulé album Tomorrow's Harvest jsem strávil spíš ve vší obyčejnosti na poli něčeho osobitého, kdy jsem nějak neuměl uchopit jeho zvláštnost. Ta se spíš utopila v tom, co jsem už znal a uměl si srovnat. Inferno je v tomto aspektu jiné. Daleko rozlehlejší, všeobjímající, a jednoduše vydařenější. Všechen neklid, nejistota i chuť se nést na obláčcích zdánlivého dobra, je dána na jinou úroveň.


Je těžké psát o tom, jak dospělá a vyrovnaná kapela dospívá, ale pro mě je aktuální sound Boards Of Canada o spojení hladu a schopnosti jít dál. Nabízet další zvuková propojení, pokud možno ideální nuance. Dál definovat sám sebe a přitom rozšiřovat prostor. A zase ho pohlcovat samozřejmě, dle momentální potřeby. Inferno není peklem v jeho nečisté podobě, jako spíš hnutí mysli za zvukového doprovodu. Teologickým učením dle Boards Of Canada. Poukázáním na zbožnost, která se ve své radikální podobě může sama o sobě stát cestou do pekla. Pokud bych to měl charakteristicky nějak zakotvit, líbí se mi to právě takto. A dál si budu všímat toho, jak se hudba Boards Of Canada aktuálně tvaruje, kolik situací a pocitovosti je schopná absorbovat, protože je evidentní, že je v lepší kondici, než minule. Předchozí zastávka nebyla matná, ale k jisté matnosti sváděla. To u Inferno nehrozí, tahle deska naopak disponuje nejširší a výrazově asi i nejsilnější mozaikou kompozičních pochodů. Pokud tohle dozrávalo delší dobu, bylo dobré ji ještě protáhnout a nechat posbírat ve správný čas. Přesně tento pocit z novinky Boards Of Canada mám.

 


Ta otázka na zamýšlený myšlenkový tok alba ovšem v hlavě pořád hlodá. Jestli je definitivní víra v boha vlastně pohlcující Inferno, jestli to všechno (ne)funguje na bázi dobra a zla, a jak jsou hranice obou protipólů ve skutečnosti tak titěrné. Jako příklad uvedu skladbu Father And Son. Ta na mě působí až zvráceně, ta mile vedená diskuze obou, když je synek poněkud zfanatizován. Vše je pak samosebou nastaveno v rozlišení Boards Of Canada, tedy ve spojení rytmů, podivné atmosféry a dobráckého objetí proměněného v cosi divného, zkaženého. Tohle je to pravé, co zanechá své stopy. Ale jsou tu další silné momenty, které proudí hlavou a nedají spát. Je to právě ta aktivně spuštěná smyslnost se pouštět do dalších dobrodružství. Skladby jako Prophecy At 1420 MHz, Naraka nebo Age Of Capricorn jednoduše z hlavy nevyndám, zapustily kořeny až příliš hluboko. A to jsme pořád na začátku alba. Je pravda, že ty hlavní střípky a vrcholy jde posbírat právě v jeho první polovině, ale i dál se dějí zajímavé věci. Pořád si myslím, že jistou roli v tomto mém pocitu hraje počáteční sekání alba a vracení se ke skladbám v jeho první polovině umocněné touhou je rozklíčovat. Trochu škoda pro pokračování neklidně hřejivého pásma hudby a tracků jako Arena Americanada nebo Blood In The Labyrinth. I tyhle věci se nakonec zaryjí hluboko do paměti. V některých pasážích alba mě napadá chuť si spojit okultní podstatu Táboru Radosti a nezatížené snové analogue rytmiky vedené do míst, kde víc svítí slunce. I když je nějaké proděravělé...


Inferno je hodně povedené album. Boards Of Canada na něm mají možná červené oči, ale hlavně se ukazují jako mistři svého řemesla v kondici. Kreativní a schopní své elektro snové promítání pro starší, emotivní a povolné k podivnostem podávat způsobem, ze kterého může mrazit. A to mrazení se místy dostavuje. Více potom netřeba chtít. V takto pocitově orientované muzice, která se prezentuje na poměrně úzkém hřišti sebevyjádření, je to vlastně dar. Ten v sobě mají Boards Of Canada od svých počátků a dnes ho vysílají skrze své nové signály velmi silně a zdařile. Sluší se poklonit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky