Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Boisson Divine - La Halha

Boisson DivineLa Halha

Jirka D.14.9.2020
Zdroj: CD v jewel case (# AD 8986) // promo od agentury Solstice Promotion
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Čistá žánrová deska pro čisté vyznavače žánru. Pro všechny ostatní k nepřežití.

Folk metal je pro mě boží trest, který byl seslán na nás na všechny kvůli těm, kteří tvrdili, že něco strašnějšího než Nightwish už být nemůže. A jsem si vědom toho, že kořeny folk metalu mohou sahat docela hluboko a současně se klidně přiznám, že někde tam bych našel kapely a desky, které mám docela rád. Spojil-li se folk s pohanstvím, cítil-li jsem desky vlhkost a hnilobu podzimního lesa, v němž pravidla určují dávná božstva, byl jsem spokojen a takové desky mám dodnes rád. Ostatně stačí jeden pohled do kalendáře a je jasné, že jejich čas opět přichází.

 

Francouzská kapela Boisson Divine je ale z jiného těsta a je to přesně ten folk metal, před kterým prchám v děsu a ukrývám se za hradbu svých předsudků a rychlých soudů. Nemám ho rád. Nemám rád tyhle skočné melodie, vícehlasé zpěvy, protivný zvuk píšťal a niněry, jejíž anglický název hurdy gurdy ve mě vyvolává paniku. Nemám rád všechny tyhle Eluveitie, Elvenkingy, Arkony, Trollfesty a nedej bůh Korpiklaany. Nenosím kožíšek z lišky a nepiju medovinu z býčího rohu. A nečtu fantasy.

 

Boisson Divine band

 

Boisson Divine naštěstí nenaplňují tyhle kýče nijak dramaticky a alespoň co do vizuálu působí docela civilně, lidsky a víno v lese pijí z krásné skleničky (zkuste videoklip níže). Boisson Divine se hlásí ke svému regionu (Gaskoňsko), zpívají v okcitánském dialektu a chodí na dlouhé procházky do hor. V tomto ohledu je docela škoda, že cestou někdy nepotkali nějakého nápaditého grafika, protože to, co umístili na titulní stranu své nové nahrávky, je dílem čistého amatérismu a naivity. Jestliže bychom přistoupili na myšlenku, že obal prodává, počet skladových zásob by zůstal hodně vysoko.

 

Hudební obsah naštěstí není taková tragédie a pokud kapele něco musím uznat, tak schopnost napsat jasnou a učesanou skladbu v mantinelech žánru. Hrací čas jednotlivých položek se pohybuje kolem pěti minut a jsou to příběhy naplněné bujarostí a značnou dávkou euforie, která k tomuhle hudebnímu stylu prostě patří. Instrumentálně kapela netrhá rekordy v dovednostech, omezuje se na základní, ale dobře zvládnuté řemeslo (především bicí jsou ale celkem primitivní), a všechno sází na dvě karty: za a) na aranže prošpikované folkovými nástroji a za b) na svižné tempo. Do toho si přidejte vícehlasé zpěvy a vlezlé melodie a budete mít docela dobrou představu, jak to celé funguje. A po pravdě ono to funguje, prvních pár skladeb vás to možná bude bavit, respektive nenajdete nic jednoznačného proti. Problém alespoň v mém případě nastává postupně, během poslechu, kdy jasně vyjde najevo, že všechno je ušité naprosto stejně a někde od poloviny desky se další poslech stává k nepřežití. Prostě proto, že se v tom všem začnu ztrácet, všechno zní stejně a mám toho tak akorát dost.

 

Pokud něco vystupuje z unifikované fasády prakticky všech skladeb na albu, jsou to detaily a náhodně roztroušené střípky. Svým způsobem zaujme tvrdší (na poměry žánru) kytarový riff v úvodu druhé Novempopulania nebo lehká podobnost s Falkenbach či norskou školou typu Vintersorg především ve vokálních harmoniích (Xivalièr de Sentralha). Což je možná fakt, ale možná taky toužebné přání odlepit se ode dna, které zosobňují žánrově jasné průsečíky s kapelami typu Arkona a Korpiklaani. Právě pro fanoušky těchto přístupů je tahle deska jako dělná, ale pro kohokoliv jiného znamená tanec v minovém poli. Lepší se vyhnout.

 

P.S.: Obrázek cédéčka máte TADY.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky