Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bokom okolky - Prelomový album

Bokom okolkyPrelomový album

Jirka D.26.9.2014
Zdroj: CD v jewel case (# CR 141), promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Nahrávka na mě působí upřímně v tom smyslu, že pánové jsou si svých kvalit vědomi a o nic víc než o pár písniček jim nejde. A to je mi sympatické, i když tím výčet pozitiv končí.

Na internetu lze bez problému dohledat, že slovenská kapela Bokom okolky hraje punk rock a já bych k tomu dodal, že mi jejich tvorba přijde hodně podobná znovu fungujícím krajanům Iné kafe, jen provedením o nějaký ten level níže.

 

Na úvod asi tak - pevně doufám, že název druhé desky kapely „Prelomový album“ je myšlen s jistou nadsázkou, stejně jako je nutné (aspoň v mém případě) s nemalou nadsázkou přistupovat k tvorbě samotné, protože brát ji vážně v kontextu toho, co běžně poslouchám a co považuju za něco jako standard, by představovalo poměrně silný otřes. To nemyslím nijak špatně, jen mám dojem, že jejich unifikovaný recept na punkrockovou písničku, snaha o vtipnost nebo jakési groteskní pitvoření (snad pokus o Polemic – třeba "Spokojnosť") cílí na zcela jinou zájmovou skupinu a mluvit tu o hráčských či skladatelských kvalitách by bylo úplně mimo. Jednoduše proto, že tyto snahy nejsou cílem.

 

Tím by naopak mohl být prostý fakt, že kapela chce svou muzikou bavit sebe a své okolí, čímž lze mnohé vysvětlit, ale nikoliv omluvit.

 

Jednoduše řečeno, přijmout „Prelomový album“ mi v podstatě brání dvě skutečnosti: za prvé hudební mizérie (a teď neřeším, jestli cílená či nikoliv), kterou můžete hledat v jednoduše až primitivně zahraných bicích, jejichž jednotvárnost je doslova ubíjející, ve vokálních linkách, v jednotném mustru skladeb nebo v kytarové práci. Právě ta ve mně vyvolává asi největší otázky směřující především k důvodu zapojení dvou kytar, když obě hrají povětšinou to samé (vlastně jsem měl zprvu dojem, že jde o jednu kytaru studiově rozdělenou na dvě stopy do sterea).

 

No a za druhé je to technická stránka alba, která jej - alespoň pro mne - činí neposlouchatelným. Začít lze už ve studiu u nahrávání (velmi špatné sejmutí bicích – zkuste jaksi v mlze ztracené přechody v "Pankáč nosí bradu"), pokračovat můžeme k nevyváženému mixu a končit u masteringu, jehož clippovací nůžky ořízly výsledný záznam s citlivostí buldozeru. Ve výsledku tak nahrávka působí hodně únavně, zvuk nevyváženě a v mnoha momentech dost rušivě (třeba jakýsi přebuzený zvuk ve "Spokojnosťi" v levém kanálu). Úplně stranou nechávám grafickou stránku desky, která je prostě úděsná.

 

Na druhou stranu na mě nahrávka působí upřímně v tom smyslu, že pánové jsou si svých kvalit vědomi a o nic víc než o pár písniček jim nejde. Žádné zlé promofotky, žádné pózy a urputná snaha o velký dojem, která většinou končí rozpačitě, spíš trapně. A to je mi sympatické, i když tím výčet pozitiv končí.

 

Bokom okolky - CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky