Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zvukoví a žánroví chameleoni Boris vydali zkraje roku svou další albovou zastávku. Jmenuje se W a kumuluje v sobě jemnost krásy s psychedelií a nejasným vzkazem, že tu krásu ze všech stran pronásledují soničtí démoni. Něco nejistého, zvláštního a možná i nebezpečného. V popředí desky stojí křehký shoegaze hlásek, který nás provede krajinou zvukových motivů, při nichž jsme někde na půl cesty mezi popem a drone music. Nahrávkou plují zřetelné a moc hezké kousky melodií, medově nadějné a miloučké, jako když dívenka vkročí do svého vyzdobeného pokojíčku a je tam šťastná. Ale jenom chvíli, pak jako by se uzavřela. Což platí jak pro klíč od dveří jejího pokoje, tak pro ni samotnou. Zůstává hluboko ve svém světě a ve své hlavě. Wéčko nesymbolizuje jen to milé kolem nás, ale také neustálé nástrahy, plno podivných situací. Vždyť se stačí podívat kolem sebe dnes...

Ale i o tom krása je. O hledání. V případě Boris definovaném deskou, která se plazí jako had a vy si ho nejdřív vůbec nevšimnete. Je tichý a neviditelný do té doby, než vás trochu vyděsí. Když už jsme u té tichosti a hadího omotávání našich smyslů ve zvířecí říši, klidně bych mohl nadhodit, že tahle deska někdy přede jako kočka. Ale taková, co si omylem cucla něčeho, co patřilo původně páníčkovi. A přes všechen prvotní klid, líné převalování se v koutě, u toho stihne W i trochu lomozit, zahrát na temnou strunu. To původně krásné deformovat. Hudebně se dotýkáme snového shoegaze, rockové psychedelie, ambientu, trochu i popu, ale také doomového droningu, bez něj by to nebylo ono. Ryzí a hustou mlhou přetažené sabbatovské riffy spustí nejtvrdší kousek alba The Fallen, své si v otázce neklidných emocí řekne experimentální zvukovod Old Projector, a ne zrovna dobře po těle je i z roztržitého problikávání Drowning By Numbers. To bychom měli tu démoničtější stránku alba, ten nahromaděný zdroj síly.

Jinak hlavně krotkého, poměrně dost zkouřeně působícího alba. Ten medík, barvičky, líčidla a obrázky na stěnách lze vidět ve skladbě Icelina. To je podivná laskavost na druhou. Tyhle a podobné pocity se vrátí spolu s Beyond The Good And Evil, kterou bych si zrovna tak dokázal představit jako dohru po hodně divoké scéně nějakého laciného béčkového hororu. Křehká stvoření na pódiu v rukou třímající objemné nástroje, kývající se světlo nad nimi a krve tři kýble všude možně, hlavně aby to bylo vidět. Celkově W působí jako opravdu tiché, komorní album. Experimentálně komorní. Divný psychedelický opar nad shoegaze music s úlomky rušení klidu nejen v nočních hodinách.

Blížíme se k hodnocení, takže už jen pragmaticky. Boris na novince servírují svůj typický produkt. I on se bude řadit mezi nezařaditelné. Průnik do materiálu si vyžaduje různé druhy odmítání a odkládání, protože ten počáteční dojem je naprosto bez záchytných bodů. Plížením vpřed se pomalu ale jistě dá do této nestálé látky dostat. Lecos si vsugerovat, užít si, zaměstnat svůj líný mozek. Ale ono to ani nemohlo mít jiný postup, líná hudba = líný mozek. Rozhodně bych tohle album nenazval jako přitažlivé, a kdyby tak pokoutně. Přitažlivé bylo v minulosti Noise. Wéčko je daleko víc meditační a sny kroutící malé monstrum. Něco, co zaujme jen ve vší opatrnosti. Aneb pod pokličkou se něco skrývá, občas to na vás vykoukne, snad i hukne, a zase se to ponoří do horké vody a vás... to nechá úplně klidné. V nedávných Ověnách jsem W popsal jako album, které ještě nemám plnohodnotně nastudované, ale jeho přínos coby aktuálního společníka je tak 60%ní. A vidíte, za tu dobu jsem do sebe z novinky Boris nasoukal docela dost, výsledek se však nemění. Takže nakonec může platit úplně obyčejné - noví Boris? Ale jo, docela to ujde. A dál? Dál už asi nic.