Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Brant Bjork jakožto dinosaurus Palm Desert scény a zasloužilý člen legendárních Kyuss, méně legendárních Fu Manchu a pak mnoha dalších, už zcela nelegendárních kapel, má u nás na Echoes svůj prostor jistý. Ne vždy a ne se vším, co pod jeho jménem vyjde, protože kadence jeho nahrávek je poměrně svižná a minimálně moje schopnost je všechny sledovat, poslouchat a překusovat už trochu zadrhává. Navíc, a v tom buďme k sobě upřímní, se ty jeho nahrávky strefují do různých částí terče kvality a vyložených zásahů na střed bychom napočítali … no řekněme že jenom pár. Jejich větší část míří kamsi do prostoru osobních sympatií, které sice taky nejsou k zahození, ale na revoluci v osobních prioritách to prostě není.

Zatím poslední jeho zásek v mé sbírce desek je eponymní album z roku 2020 (TOHLE), které mám moc rád, skoro tak rád jako Gods & Goddesses z roku 2010, u kterého, pokud jste jeho tvorbu zatím nezkusili a rádi byste učinili první krok, bez obav začněte. Pak už to vemte na přeskáčku podle toho, na co kde narazíte, pár slov k některým albům najdete i u nás (Black Power Flower, Tao of the Evil a Mankind Woman), pár jich najdete i jinde, prostě normálka. Nejspíš při tom hledání narazíte na skutečnost, že ne vždy vychází jeho desky pouze pod jeho jménem, ale sem tam kolem sebe poskládá cosi jako kapelu, a to se pak odrazí v jejím názvu. Což je konec konců případ i nejnovějšího alba, jehož nadpis Brant Bjork Trio je v těch názvech úplná novinka. Kromě Bjorka se ke kapele hlásí bubeník Ryan Güt, mimochodem starý známý a dlouhodobý člen jeho souboru, no a pak basák Mario Lalli, o kterém se píše jako o pionýrovi desert rockové scény díky jeho angažmá v kapelách Fatso Jetson, Yawning Man a Desert Sessions. Aby se rodinný kruh uzavřel úplně, dodejme, že jejich společná deska vyšla na Duna Records, což je Bjorkův vlastní label.

Co nového nová deska nabízí? Za mě naprosto nic. V jednačtyřiceti minutách a devíti skladbách dostanete přesně to, co očekáváte, pokud víte, co máte očekávat. Přehlídka skladeb, které označit za desert rock vychází mnohem víc ze starého zvyku než z jejich podstaty, je předvídatelná, skoro bych řekl až triviální a nenabízí žádnou přidanou hodnotu, byť bychom se bavili třeba jen o nějakém hitovém potenciálu (hit není sprosté slovo). Všechny skladby jsou si nebezpečně podobné, kompozičně aranžérsky předvídatelné, žádná není vyloženě zapamatovatelná nebo nějakým jiným způsobem zajímavá, takže poslech tak nějak plyne na pozadí dne a neulpívá. Pro pořádek dodejme, že většina z nich ani nevybočuje do protisměru a že jejich kvalita žádným zásadním způsobem napříč deskou nekolísá. S výjimkou třeba Astrological Blues/Southern Californian Girl, s níž mám možná takový menší problém.

Do jaké míry se pozastavovat u toho, že mnohdy lze zaslechnout menší či větší reminiscence na starší tvorbu a že některé motivy se recyklují skoro až bez obalu, je dvousečná otázka, protože nahrát už tolik muziky a přitom se neopakovat prakticky nejde. Chci to řešit? Není vlastně dobře, že si Bjork zachovává svůj styl a že si fanoušek koupí a dostane to, kvůli čemu přišel do krámu? Může to být rozumné východisko, jež sem tam podpoří slušná skladba typu Magic Surfer Magazine, která dá vzpomenout na všechno to pěkné, co tahle muzika nabízí. Ale jako celek je tahle deska taková obyčejná, nevyčnívající, nevybočující, místy lehce nudící, což si snad jako dlouholetý fanoušek můžu dovolit napsat. Od konce srpna, kdy mám album v přehrávači, mě dodnes nepřesvědčilo, že by se v něm ukrývalo něco extra. Dokonce se mi někde vzadu na hlavě ozývá pochybnost, že čím víc času s ní budu trávit, tím horší to nakonec bude. Takže končím, vzdávám se. A že jsem to zkoušel zleva zprava.