Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už Anton Szandor LaVey (snad ho netřeba představovat) prohlásil, že lidé potřebují symboly. Musím mu dát za pravdu, neboť i já si ve znacích docela lebedím, rád se kochám logy kapel, jejich znaky, artefakty a z toho logicky plyne, že můj zájem budí i okultní symbolika. A právě znak, který je všeobecně známý jako Leviathanův kříž si vtiskla do erbu i kapela Brimstone Coven. Jasně, tenhle tvar už měl kdysi v oblibě i King Diamond nebo současní blackoši One Tail, One Head, ale Brimstone Coven na něj odkazují už i svým jménem. Dle dostupných informací je totiž tento symbol i výrazem pro síru, která se kromě běžně užívaného slova sulphur dá vyjádřit i termínem brimstone. A odtud pramení název kapely, která už jen přidala dovětek coven, tedy klan.

V letošním roce tahle povedená rocková partička vypustila své eponymní debutové album, které spíše působí kompilačním dojmem. Dříve totiž kapela natočila dvě EP (I v roce 2012 a II v roce 2013), která vydala ve vlastním nákladu. Skladby, které obsahují zmíněné nahrávky, byly přetočeny znovu pro plnohodnotné album Brimstone Coven. Deska začíná dvojkou a jako bonusové skladby jsou uvedeny věci z díla prvního. Trochu mi to připomíná počínání někdejší taneční formace Karma, která po dvou řadových albech vypustila 2CD největších hitů. Snad jen doplním, že nové album vychází u mecenáše Metal Blade Records.

Samotná hudba se nese na vlnách starobylého hard rocku se zřetelným důrazem na melodičnost a vzdušnost nahrávky. Album je nádherně prostoupeno tím starým duchem, kterým býval svět kdysi uchvácen, než jej jiní žánroví tvůrci naostřili. Při poslechu se jakoby čas vrátí o desítky let nazpět do dob, kdy zvonáče a barevné košile určovaly styl. Džínovina byla modernou, která i tady má své pevné místo. Chytlavé refrény, které se těžko vyhání z hlavy a úderné kytarové vyhrávky bez kudrlin, nýbrž s nevinnou upřímností. Vše je jemné a čisté, stejně jako použité vokály, které k dané hudbě sedí naprosto skvěle. Právě vokál bych s klidným svědomím přirovnal třeba ke kapele Ghost, potažmo Ghost BC, kterými mne Jirka D. mučí na každém redakčním srazu. Jde jednoduše o ostřejší hard rock v nenásilných barvách a s ladným průběhem. Spíše taková vzpomínková relikvie a cílený odkaz na starší muziku, kterou byli mnozí odkojeni. V tomhle směru má dílo maximum plusových bodů, neboť zahrát na emoce se povedlo dobře. (Desku lze bez problému řadit po bok letošního alba Get Attuned To Our Tyme od The X-Ray Harpoons, kteří výrazně odkazují na The Doors.)

Negací snad je nezáživnost některých skladeb, které sice vyznívají pěkně, ale po chviličce začnou nudit a ztrácet na atraktivitě. Na takové skladby si později člověk ani nevzpomene a je to škoda, protože kapela má jinak velice silný dar udělat bytelnou píseň. Například Behold, The Anunnaki bych uznal za hymnu novodobého hard rocku a je pak škoda, že jí některé písně nesahají ani po kotníky. Tím se opět vracím k problému s vydáváním vydaného. Kdyby raději autoři pročísli EP a rozhodli se pro nové vydání jen těch silnějších skladeb, bylo by rázem vymalováno a na pultě bychom tak měli neuvěřitelně ambiciózní materiál. Patrně se ale šlo stylem všechno nebo nic.