Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Brimstone Coven - Brimstone Coven

Brimstone CovenBrimstone Coven

Bhut11.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Z desky cítím hodně energie, která strčí do kapsy i kdejakou supermetalovou smršť. Taková hard rocková vzpomínková relikvie a cílený odkaz na starší muziku, kterou byli mnozí odkojeni.

Už Anton Szandor LaVey (snad ho netřeba představovat) prohlásil, že lidé potřebují symboly. Musím mu dát za pravdu, neboť i já si ve znacích docela lebedím, rád se kochám logy kapel, jejich znaky, artefakty a z toho logicky plyne, že můj zájem budí i okultní symbolika. A právě znak, který je všeobecně známý jako Leviathanův kříž si vtiskla do erbu i kapela Brimstone Coven. Jasně, tenhle tvar už měl kdysi v oblibě i King Diamond nebo současní blackoši One Tail, One Head, ale Brimstone Coven na něj odkazují už i svým jménem. Dle dostupných informací je totiž tento symbol i výrazem pro síru, která se kromě běžně užívaného slova sulphur dá vyjádřit i termínem brimstone. A odtud pramení název kapely, která už jen přidala dovětek coven, tedy klan.

 

V letošním roce tahle povedená rocková partička vypustila své eponymní debutové album, které spíše působí kompilačním dojmem. Dříve totiž kapela natočila dvě EP (I v roce 2012 a II v roce 2013), která vydala ve vlastním nákladu. Skladby, které obsahují zmíněné nahrávky, byly přetočeny znovu pro plnohodnotné album Brimstone Coven. Deska začíná dvojkou a jako bonusové skladby jsou uvedeny věci z díla prvního. Trochu mi to připomíná počínání někdejší taneční formace Karma, která po dvou řadových albech vypustila 2CD největších hitů. Snad jen doplním, že nové album vychází u mecenáše Metal Blade Records.

 

Samotná hudba se nese na vlnách starobylého hard rocku se zřetelným důrazem na melodičnost a vzdušnost nahrávky. Album je nádherně prostoupeno tím starým duchem, kterým býval svět kdysi uchvácen, než jej jiní žánroví tvůrci naostřili. Při poslechu se jakoby čas vrátí o desítky let nazpět do dob, kdy zvonáče a barevné košile určovaly styl. Džínovina byla modernou, která i tady má své pevné místo. Chytlavé refrény, které se těžko vyhání z hlavy a úderné kytarové vyhrávky bez kudrlin, nýbrž s nevinnou upřímností. Vše je jemné a čisté, stejně jako použité vokály, které k dané hudbě sedí naprosto skvěle. Právě vokál bych s klidným svědomím přirovnal třeba ke kapele Ghost, potažmo Ghost BC, kterými mne Jirka D. mučí na každém redakčním srazu. Jde jednoduše o ostřejší hard rock v nenásilných barvách a s ladným průběhem. Spíše taková vzpomínková relikvie a cílený odkaz na starší muziku, kterou byli mnozí odkojeni. V tomhle směru má dílo maximum plusových bodů, neboť zahrát na emoce se povedlo dobře. (Desku lze bez problému řadit po bok letošního alba Get Attuned To Our Tyme od The X-Ray Harpoons, kteří výrazně odkazují na The Doors.)

 

Negací snad je nezáživnost některých skladeb, které sice vyznívají pěkně, ale po chviličce začnou nudit a ztrácet na atraktivitě. Na takové skladby si později člověk ani nevzpomene a je to škoda, protože kapela má jinak velice silný dar udělat bytelnou píseň. Například Behold, The Anunnaki bych uznal za hymnu novodobého hard rocku a je pak škoda, že jí některé písně nesahají ani po kotníky. Tím se opět vracím k problému s vydáváním vydaného. Kdyby raději autoři pročísli EP a rozhodli se pro nové vydání jen těch silnějších skladeb, bylo by rázem vymalováno a na pultě bychom tak měli neuvěřitelně ambiciózní materiál. Patrně se ale šlo stylem všechno nebo nic.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky