Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Brute - Pillory

BrutePillory

-krusty-5.1.2015
Zdroj: jewel case CD, promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-270 / JVC AX-70
VERDIKT: Poctivá porce slovenské krvavé flákoty! Krvavý tatarák – včera ukuchtěný, den uleželý a zítra podávaný na klasickém restauračním porcelánu!

Crushing Death Metal From Eastern Slovakia a tři vykřičníky k tomu! Hu! Tak se tedy pojďme podívat na zoubek tomuto stále ještě čerstvému přírustku aktivních Gothoom Productions. BRUTE poprvé kouknuli na světlo boží někdy před šestnácti lety, což už z nich dělá relativně zasloužilou kapelu a její členy automaticky pasuje na ostřílené matadory. Ale není všechno tak, jak se zdá a my máme příležitost pitvat teprve druhé plnohodnotné album této čtveřice (či trojice?) z Vranova nad Topľou.

 

brute lineup

 

Že půjde o hrubý death metal, je jasné jak z názvu kapely, tak z řádně krvavého gore-obalu alba a ostatně i díky vydavateli. První, co vás uzemní, je nabušený zvuk. U brutálního death metalu si nebudeme hrát na nějaké audiofilské dámičky a tedy nechejme zvuk řezat do uší, jak se patří. Ten se povedl ve studiích Davos (pouze bicí) a Tetradrot – alespoň takto hovoří informace z netu (ve stylovém, leč ne zrovna zajímavém bookletu se toto nedočtete, stejně jako nezjistíte sestavu ... chybička?). Celkový sound je čitelný, jasně slyšíme obě kytary, což nechává pěkně vynikat společným vyhrávkám i riffovému dvouzápřahu. Čitelná je i basa, která si to příjemně vrní a vrčí a rozhodně se nefláká. Bicí nahrál pohostinsky Jirka Zajíc, jinak bubeník HEAVING EARTH a INGROWING a nutno přiznat, že solidně. Zasloužil by metál (a s ním pravděpodobně i sami BRUTE), neboť jeho party zní přirozeně. Ano, při-ro-ze-ně ... to znamená, že neslyšíme strojově přesně srovnané klepačky z Pro-Tools, ale živého člověka z masa a kostí. To je veliké plus! Hegridův vokál není nijak pestrobarevný. Ono taky co posluchač čeká od deathmetalového alba deathmetalové kapely?! Přesto bych osobně přivítal trochu pestrosti a odvahy experimentovat. Stylově klasické album odeřvané v cca jedné nesrozumitelné poloze různorodosti nepřidá.

 

brute cd

 

Instrumentálně mají chalani nacvičeno. Jejich brutalita lítá z beden či sluchátek rychlostí více než slušnou a s přesností chorého odstřelovače. Jejich převážně rychlý a ještě rychlejší death metal bych přirovnal ... snad k melodičtějším CANNIBAL CORPSE či méně techničtějším MONSTROSITY. Možná za to můžou kytarové riffy, frázování vokálu nebo vytažená basa. Každopádně když si pustíte jednu, dvě, tři, čtyři i pět skladeb, musíte uznale povytáhnout obočí. Sakra, jo! Problém je v tom, že skladeb je na albu celkem jedenáct – a to už je dost. Já se zbaběle přiznám, že jsem pozornost prostě nedokázal udržet. A to jsem se opravdu snažil několikrát. Méně je někdy více a já jsem toho názoru, že menu “Pillory” o třeba jenom devíti chodech by mělo efektivnější dopad.  Rozhodně se nejedná o nějaký světoborný počin či nedejbože o nějaký milník ve světě hudby, ale to si BRUTE jistě za cíl nekladli. Tak jak tak, máme před sebou velice slušné deathmetalové album, které bez přehánění patří k tomu lepšímu co slovenská - a nebudu troškařit - československá deathová scéna nabízí! Pro příznivce stylu je to víceméně povinnost. Klasika ... se vším, co k tomu patří.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky