Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Burzum - Belus

BurzumBelus

Bhut9.3.2010
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Návrat na výsluní ve velkém stylu. Návrat na svobodu a především na black metalovou scénu. Slyšte dílo autora jež psal dějiny...

Jedna z nejočekávanějších desek roku 2010 je venku. Album, na které se těšilo tolik fanoušků tak propíraného jména. Ano, je to tak. Burzum vydává svou další řadovou desku, tentokrát se jménem Belus.

 

Nehodlám se zaobírat historií jediného člena kapely - Varga, jelikož myslím, že se jedná vcelku o notoricky známou záležitost. Konec konců, každý zdroj také uvádí něco jiného a liší se v nemalých detailech. Nechci proto fanouška, posluchače či jen novopečeného zájemce mystifikovat. Jistý ovšem je fakt, že pan Vikernes si svá léta ve vězení úspěšně odseděl. Nyní už běhá volně po světě a jistě si užívá svobody. Snad jen přiblížím, že si umělec odpykával trest za vraždu svého někdejšího spoluhráče Euronyma z neméně věhlasného tělesa Mayhem. Rozebírat důvody, co ho k činu vedlo je neustále umílaným tématem několika diskuzí. V současné situaci nám však tato osobnost předkládá album, které mnohé překvapí. Autor sám se již několikrát zařekl, že metalovou hudbu nikdy nevzkřísí, že se již nehodlá ubírat tímto směrem. Také to dokazuje svými alby, která se nesou v čistých ambientních vodách a po black metalu zde není ani památky. Ovšem novinka hovoří jinak. Do uší posluchačů se zarývají tóny totožné s charakteristikou black metalových stoupenců. Varg učinil krok, který málokdo čekal a téměř nikdo v něj ani nedoufal. Vytvořil album, které je syrové, tvrdé, melancholické a opravdu povedené. Zvuk je jistě myšlen schválně, jak jinak by také mohl vystihnout atmosféru, kterou chtěl autor navodit. Kdyby deska oplývala čistým, digitálně propraným soundem jistě by neměla takové kouzlo, které nyní nabízí. Netvrdím, že se jedná o špatný a nečitelný materiál! Zachovává si svou tvář a formu, pohybuje se na určité hraně čistoty a zkreslení. Díky onomu zkreslení pak lépe vyznívají kytarové riffy a jednotlivé party. Dodávají dílu takový honosnější poslech a nepochybně odkazuje na styl tzv. true black metal. Osobně toto označení nemám rád, ovšem mnohý by ho jistě použil. Bicí si taktéž zachovávají svou osobitou vizáž a tlumeně udávají tempo tohoto díla. Z celkového pohledu lze říci, že deska není tolik dynamická, co by prvotní tvorba této kapely. Ovšem jede si ve svém pomalejším tempu a tu a tam lehce zrychlí. Má své charakteristické kouzlo, které ne každý posluchač spokojeně stráví. Může se zdát nudná a utahaná. Radím, aby nikdo nedával na prvotní poslech, neboť ten v drtivé většině případů spolehlivě klame. V případě této desky to platí zrovna tak. Je nutné objevovat skryté detaily a jednotlivé střípky, jež se nachází v útrobách nahrávky, aby si každý mohl poskládat kompletní mozaiku se štítkem Belus. A dostávám se k samotnému názvu alba. Původně totiž Varg zamýšlel desku vydat pod jménem Den Hvite Guden, což v překladu do českého jazyka znamená bílý bůh. Nechtěl zřejmě opět vyvolávat rozruch kolem politického smýšlení své osoby, a tak se rozhodl jej přejmenovat na Belus...

 

První vteřiny desky byly zvoleny, aby je rozeznívalo intro. Zní poněkud zvláštně a k celkovému pohledu na album mi poněkud nesedí. Slyšíme v něm zvuk snad skleněné lahve, která byla zřejmě použita z nějakého samplu, který se zde neustále opakuje. Nic méně druhá věc již při prvních tónech předznamenává směr, kterým se bude zbytek poslechu udávat. Třetí kousek Glemselens Elv lze označit za jednu z nejpovedenějších věcí. Však je také nejdelší z celého alba. Specifické úpění basy bude jistě jedna z věcí, které v paměti sluchovodů zůstanou i po skončení alba. Kombinuje zpěv, krkavčí skřekot s melodickým chorálem. V čase přibližně deset vteřin před čtvrtou minutou nastává vskutku výborná pasáž s povedenou melodií. Později si svou strukturu zopakuje. Čtvrtou věc shledávám nejlepší na celém díle. Má rychlejší tempo, dobrou melodii a kvalitně postavený refrén. Dále obsahuje výborné kytarové sólo a lehký náznak ambientních postupů ovšem zahraných v metalovém stylu. V páté Sverddans se autor asi nejvíce přiblížil své prastaré tvorbě. Živější skladba se skoro až punkovým nádechem. Obdobně zní i další píseň, která má ovšem rychlejší hru bicích nástrojů a delší časovou délku. V sedmé Morgenrøde basa opět zvláštně skomírá. Nastolí pomalejší střední tempo s parádními melodickými vyhrávkami elektrické kytary. Závěrečnou skladbu vytváří devíti minutová věc, která asi nejvíce nese zbytky ambientního koření. Může se chlubit jakousi doomovou atmosférou, jistě k tomu i přidává skutečnost, že se jedná o ryze instrumentální píseň. Svou melancholii ke konci svého trvání pak pomalu utápí do ticha.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky