Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Burzum - Fallen

BurzumFallen

Bhut30.3.2011
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Jsem velice potěšen, že Varg nedal metalovou hudbu úplně k ledu. Jelikož jeho ambientní tvorba mne zas tolik neoslovila. Proto se velmi raduji z nové tvorby, kterou tato kontroverzní legenda tvoří. Fallen se stalo nečekanou deskou. A zdá se, že skladby vznikaly snad ve stejné době jako minulá Belus. Ale i tak je album jiné. Rozhodně by tento počin neměl chybět ve sbírce každého black metalisty.

"Varg leze z díry, vystrkuje kníry", jak zpívá jedna z vynikajících tuzemských kapel. Zprvu jsem ani nemohl uvěřit, že se Burzum tak brzy otřáslo a vydalo další řadovku. Předpokládal jsem, že se jedná o trapný "fake", kterých se v poslední době už několik objevilo. A ve chvíli, kdy se objevila podoba obalu nové desky, mé podezření zesílilo. Obdobný obrázek budete v diskografii Burzum jen s těží hledat a vlastně ho ani nenajdete. Abych jen přiblížil oč se jedná. Obal zdobí výřez z obrazu malíře jménem William - Adolphe Bouguereau, který jej nazval Elegy. Nicméně záhy se ukázalo, že mé pochyby a obavy byly zbytečné. Tak už zbývalo pochybovat jen o hudbě, zda-li Varg nesklouzl znovu do ambientu. Nakonec se ukázalo, že i tento poplach byl planý. A tak už nezbývá nic jiného, než se ponořit do tajů desky, které bylo do vínku dáno jméno Fallen

 

Stalo se jakousi tradicí v "nové svobodné" éře Burzum, že její desky mají novou tvář. Ucelenou tvář. Proto album otevírá takové malé intro. Tentokrát už zde ovšem necinkají lahváče, jak tomu bylo v případě minulého díla Belus. Nyní se posluchač potýká s prapodivným šumem, šramotem a šepotem, které postupně zesilují. Po tomto opět prapodivném úvodu přichází hudba samotná. Následuje pět výborných skladeb, které se nesou v ryze čistém black metalu. Zvuk není nikterak výrazně čistý, avšak také nijak garážově nesnesitelný. Pohybuje se na jisté hranici zkreslení, což má pro album kladný přínos jelikož dokonale podtrhuje jeho mrazivou atmosféru. Mírně potlačený zvuk bicích nástrojů pak z pozadí nevinně udává tempo. Kytary jsou naladěny tak, jak se na správný "true" black metal sluší a patří. Basa nenápadně vrní a dokresluje mlhavé kontury tohoto chmuru. A co zpěv? Nebyl by to Varg a Burzum, aby každou svou desku neobdařil něčím, co jinde nenajdete. Čili něčím ojedinělým a originálním. Změna a odlišnost se nyní projevila právě v podobách zpěvu. Varg se chopil čistých linek, které tedy na albu převládají. Mnozí mají jistě v oblibě jeho krkavčí skřehot známí z desek minulých. Zde se ovšem tomuto hrdelnímu projevu už tolik nedopřává. Na místo toho se zde nachází jen takový tajemný šeptavý murmur a již výše zmíněný čistý vokál. Ten je opravdu nečekanou, avšak velice příjemnou a trefnou změnou. Není tedy divu, že jednotlivé refrény skladeb dostávají zcela nový nevídaný rozměr a podobu. I celkový pohled na album jako takové je brán ze zcela jiného úhlu. Po vydatné porci black metalové melancholie a energických paleb přichází originální rozloučení v podobě posledního songu. Závěrečná píseň by se dala s klidným svědomím označit jako outro. Ovšem ne tak obyčejné. Netvoří jej žádné bizarní zvuky, nýbrž hudba. Neobyčejná hudba. Varg zde navozuje značně orientální atmosféru s výrazně záhadným a tajemným závojem. Otevírá před Vámi dveře do zahrady, ze které máte nejistý pocit. Vše je zahaleno mlhou a pocitem nejistoty a vzrušení. Kdo ví, kam se bude ubírat příští tvorba Burzum.

Fallen nenápadně pokračuje tam, kde Filosofem a Belus skončili. Nejvíce však kráčí ve stopách svého nedávného předchůdce Belus. Podobnost zvuku i celkové kompozice je nepřehlédnutelná. I přes tuto výraznou totožnost je Fallen stále něčím odlišné a jedinečné. Jednak kvůli použitému zpěvu a jednak díky celkové atmosféře, která by se dala krájet. A o tom přece Burzum je.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky