Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Gateways to the Necroverse není první nahrávkou, kterou jsem letos slyšel, nicméně patří mezi první, které letos vyšly. A rovnou takový masakr. Jedná se o debut mezinárodního projektu Celestial Swarm, o kterém jsem četl samou chválu. Dal jsem na reklamu a pustil do zkoumání extrémního pekla, co tito pekelníci produkují.

Na metal archives v kolonce styl je uvedena vše a nic říkající škatulka black/death. Pod tím si lze představit prakticky cokoliv. Každopádně styl Celestial Swarm v sobě ukrývá brutal/slam/deathcore, ovšem notně ponořený do pekelné černoty. Zní vám to jako pořádný guláš? I mě. A přesto si borci našli svůj výraz, kde se cítí pohodlně a příliš netlačí na pilu. S ohledem na fakt, že kapela začíná a členové se navzájem oťukávají, je vše v podstatě v pohodě.

Když jsme si takto představili hlavní hrdiny dramatického příběhu, pojďme se mrknout na nejdůležitější artefakt – obsah. Osm masívních skladeb nabízí chutnou porci kruté zábavy. Slabinou jinak poměrně zdařilého řemesla je samozřejmě bicí automat. S tím, jak všichni víme, lze dělat divy a čáry, ale na Gateways to the Necroverse se žádného zázraku nedočkáme. Jednolité umělé pleskání je sem tam ozvláštněno jednoduchým přechodem nebo zvolněním. Je mi jasné, že příznivci zmíněných stylů žádné technické finesy nečekají, nehledají a mému popisu se diví. Já si však myslím, že dostat album živého a zručného tlučmistra, hned by bylo veseleji. Rád bych řekl, že se jedná o jedinou slabinu, ale monotónní rytmus stahuje zbytek o třídu i dvě níž.

Předpokládám, že největší ovace zaslouží vokalista DM. Jeho hlasivky jdou od nejspodnějších pater, ze kterých se ozývá zlé vrčení, bublání, řvaní až po blackové skřípění. Hlavní slovo si vezme hned zkraje desky. V titulní a zároveň úvodní skladbě zvrací tak hluboko, až se mi chce přidat. Ocenil bych ale, kdyby nebyl tolik vytažený. Když se rozeřve na plno, všechno pod sebou přehluší. Kytara s basou přes DM nejsou kolikrát vůbec slyšet. Když na chvíli ztichne, nebo dokonce zmlkne (to se nestává často), je až s podivem, co všechno struny nabízí.

První momenty alba mě dost odradily. Působilo dost křečovitě a nedospěle. Kapele se všeobecně více daří v pomalejším tempu. Více se v něm odráží zajímavě zlovolná atmosféra a automatický rytmus zde nezní tak blbě. Rovněž albu škodí stopáž některých skladeb. Celestial Swarm kočírují skladby maximálně do čtyř minut. Delší jsou nudné. Vůbec nejzajímavější je závěrečná a nejkratší I, Cataclysm. Dá se říct, že ona je ta, díky které stojí zato kapelu sledovat a dát zbytku šanci. Nebuďme však zlí. Na to, že se jedná o první dlouhohrající album, není vůbec špatné. Celestial Swarm se vyškolí, oťukají se, vyhrají a je možné, že už na příští placce bude vše o sto procent lepší.