Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Chaos Invocation - Devil, Stone & Man

Chaos InvocationDevil, Stone & Man

Garmfrost9.3.2022
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Devil, Stone & Man je bez debat nejpřirozenější a nejagresivnější z kapelní diskografie. I přes přímočarost a zuřivost je album opět melodicky poutavé, pod nánosem vzteku bublou protichůdné emoce či lákadla k neustálému objevování odlišných vesmírů.

Přiznám se, že až s letošní novinkou Devil, Stone & Man jsem si k německým satanášům Chaos Invocation našel cestu. Od prvního alba mi bylo jasné, že jednou podlehnu. A to nejen kvůli sestavě v čele s démonem Omegou. Rovněž zbytek osazenstva není pouhým doplňkem věhlasného bubeníka. Borci, kteří tvořili či tvoří v kultech typu Bethlehem, Porta Nigra či Fides Inversa, respektive Valkyrja nemohou nahrát průměrnou hloupůstku. A přece mě předchozí desky míjely. První poslechy bylo vše v pořádku, ale postupně mě přestaly bavit. Od poslechů Devil, Stone & Man jsem si dal delší čas odpočinek a světe div se, i po přestávce si spokojeně mlaskám.

 

chaosinvocation

 

Chaos Invocation bez pardonu patří mezi pilíře (nejen) německé scény. I v rámci evropské, potažmo světové můžeme jejich tvorbu brát coby přínosnou. Jejich syrový black obstojí v konkurenci švédských rarachů Watain či Ondskapt a Valkyrja. Přesně někam mezi ně totiž Chaos Invocation v klidu pasuju. Slyším tytéž ostré do thrashe mrsknuté černočerné sekanice, heavy vyhrávky a sólíčka. Hrdelní hlasový projev divocha M. k pestré mozaice sedí jako prdel na hrnec. O rytmickém pánu bohu Omegovi nebudeme vůbec mluvit. Všichni víme své, uctíváme jej, byť by úcty v klidu snesl víc, umí zapadnout do járku a nevykukovat.

 

Předchozí desky a hlavně Reaping Season, Bloodshed Beyond byly oproti novince pestřejší, rytmicky barevnější, kdežto Devil, Stone & Man je bez debat nejpřirozenější a nejagresivnější z kapelní diskografie. I přes přímočarost a zuřivost je album opět melodicky poutavé, pod nánosem vzteku bublou protichůdné emoce či lákadla k neustálému objevování odlišných vesmírů. Možná právě pro onu přirozenost beze snahy působit profesorsky je pro mě poslech Devil, Stone & Man tolik příjemným. Album se poslouchá samo, ale jen tak se neoposlouchá. Možná až po delším čase, ale zatím se tak neděje. Zvuk alba není žádným překvapením. Všechny desky mají Chaos Invocation dobře ošetřené. K albu patří i dobrý obal. Tentokrát se kapela obrátila na venezuelského umělce Bryana Maitu, jehož umění můžete objevovat na obálkách kapel jako Cultum Interitum, Krolok, Lunar Mantra nebo Selbst. Černobílý cover k náladě desky příjemně sedí.

 

 

Dříve mi vadily pokusy o čisté, melodické zpěvy. Ty byly - ruku na srdce – hrozné. Tento defekt na albu tentokrát není. Zpěvy se objeví, ale ladí. Kde se objeví, působí přirozeně. Styl psaní se tolik nezměnil. Stále je rozmáchlý, jakoby oslavný. Přitom tento odžiskovaný, opyramidovaný a okřivákovaný styl v sobě zachovává onu patinu přechodu osmdesátek a devadesátek. Ze světa slyším reakce a přirovnání k Morbid Angel či Slayer nebo Mayhem… No, možná. Bez těchto kultovek by nebyl metal stejný jako je. Řekl bych, že poslouchatelnosti napomáhá i úbytek skladeb, kterých je oproti předchozím nahrávkám pouze devět, a hlavně kratší stopáž. Tři čtvrtě hodinky je přesně tak akorát. Vše se stačí říct, desce nedochází dech a nic nikde nechybí. Jsem spokojený jako želva.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 10.3.22 9:41odpovědět

Když sem slyšel první ukázku, tak sem si říkal, že to je víc Watain než Watain.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky