Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Charles Lloyd & Jason Moran - Hagar

Charles Lloyd & Jason MoranHagar's Song

Jirka D.13.5.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Niterné a osobní album dvou vynikajících muzikantů, jejichž spolupráce nepostrádá rafinovanou záludnost i dokonalost jednoty.

Na první pohled by se mohlo zdát, že přítomnost pianisty Jamese Morana po boku v podstatě legendárního Charlese Lloyda je jistým způsobem čest a prokázané dobrodiní, ale jestli je na této dvojici a jejich desce Hagar’s song něco krásného, tak jejich naprosto vyrovnaný dialog.

 

Charles Lloyd se narodil v roce 1938 v Memphisu, Tennessee a přes bluesové big bandy a množství spoluprací od The Beach Boys až po The Doors (album Full Circle, 1972) se vypracoval na respektovaného tenorsaxofonistu a flétnistu, o jehož hře se mluví v tom smyslu, že má v sobě duši. Oproti tomu je pianista a skladatel Jason Moran rodákem z texaského Houstonu a služebně o 37 let mladší. Sbírka jeho ocenění by vydala na menší slabikář a jeho skladby, kombinující netradiční (někdy až avantgardní) jazz, techniku stride piano, hip hop a mluvené slovo, doznávají zasloužené pozornosti napříč planetou. Zatím poslední spolupráce těchto dvou hudebníků – Hagar’s song – je pestrá procházka po muzikantské duši, jejíž kouzlo časem vyprchá jen stěží.

 

Charles Lloyd & Jason Moran

 

Na nahrávce se lze obdivovat kdečemu, od na první pohled jednoduché volnosti hraničící až s nenucenou improvizací, přes výborně vystavěnou atmosféru korespondující s příběhem desky, až po niternou hloubku, do níž lze proniknout až řadou ničím nerušených poslechů. O to zajímavější je sledovat proměny vlastního náhledu na zprvu jednoduchou desku, který se od konstatování „příjemná kulisa“ – k mé hanbě řečeno – posouvá a prohlubuje, a bourá tak původní přesvědčení, že první dojem lze udělat jen jednou. Dost možná, ale další dojmy tentokrát převažují.

 

Skladby na desce se nesnaží působit silou, nebudí v posluchači úžas a okatě nevystavují instrumentální dovednost, plynou prostě jako život, o kterém vypráví a až pochopení, že právě život je největší dobrodružství, dává nahlédnout do jejich podstaty. Duo Lloyd a Moran vystupuje jen jako vypravěč prostého příběhu, jehož laskavý hlas nikterak nesnižuje hloubku události, která se přede mnou odehrává. Souhra obou protagonistů je přímo ukázková, v místech s dominancí saxofonu piano jen dotváří atmosféru a jeho lehké údery dávají prostor každému Lloydovu nádechu, aby v následné pasáži dynamicky převzalo vedoucí otěže. Stále je ale třeba mít na paměti, že tu nejde o soutěž a individuální přehlídku, ale o vzájemný respekt, který posiluje celkový dopad alba a posouvá obyčejnou hudební spolupráci na souznění dvou blízkých duší.

 

Na albu je zatěžko hledat a vyzdvihovat konkrétní místa a skladby, funguje jako celek a jako celek je třeba jej přijímat. Hluboký otisk zanechává stěžejní „Hagar suite“, rozdělená do pěti plynule navazujících skladeb, uvozená působivým partem basové flétny, doplněná o tamburínu a v úvodu druhé části obsahující asi nejsilnější motiv piana na albu. Ale v kontextu desky jde jen o dílčí událost v niterném a působivě vystavěném příběhu. A takových příběhů není nikdy dost.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky