Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cities Last Broadcast - The Umbra Report

Cities Last BroadcastThe Umbra Report

Symptom30.6.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 Series II / Marshall Major II
VERDIKT: Pär Boström jde až na dřeň a ještě dál, aby ukázal, že hranice jsou od toho, aby se překračovaly.

Novinka z dílny Cities Last Broadcast je všechno, jen ne šokující nebo snad převratná, tak proč ty řeči o překračování hranic? Síla téhle hudby spočívá především v osobitém přístupu k práci se zvukem čili v nezaměnitelné atmosféře. Vrstvení, prolínání a smyčkování jednotlivých samplů v některých bodech dosahuje mimořádných kvalit a vytkl bych snad jen přemíru basů v mixu o jehož mastering se nestaral nikdo jiný než Simon Heath.

 

Při pohledu zpět do diskografie nelze minout monumentální dílo The Humming Tapes (2016), které nasadilo laťku velmi vysoko a dodnes zraje jako víno. Ve světle takového srovnání, které není pouhým vzpomínkovým optimismem, ztrácí The Umbra Report pár bodů za menší podmanivost, což je ovšem ryze subjektivní dojem. Objektivně vzato atmosféra nahrávce rozhodně nechybí, je patřičně hutná a koncentruje v sobě pocity vnitřního napětí na pomezí prožitku spiritistické seance nebo rituálu exorcismu. Bohatá zvuková paleta obsahuje nové i povědomé, lehce zařaditelné odstíny, které lze označit za typický rukopis autora.

 

Z jedničky A Message je doslova cítit přítomnost neznámých entit. Konstantní hukot navozuje pocit podmořské krajiny a dostává člověka pod tlak. Hukot sílí a komunikace se záhrobím se naplno rozjíždí ve dvojce Unvocal. Chvíle, kdy se duše chystá opustit fyzické tělo je vepsaná ve trojce Conduct. Čtyřka Disembodieds mírně pozitivní notou rozvijí stav plutí do neznáma. Svět ve zdejší viděný z druhé strany zaznamenává pátá Stares Back a syntezátory už zase generují čistokrevnou černotu. Předposlední zastavení Wherever The Heart Goes vykresluje nicotu hlubokým duněním a skřípotem. Sedmička Antumbra je jako pověstné světlo na konci tunelu, sdružuje v sobě všechny dříve zahrané nosné hudební elementy a jemná melodie ve vyšší frekvenci uzavírá poslech pocity naděje.

 

Co přesně se děje na třetí dlouhohrající desce The Umbra Report lze slovy vyjádřit jen stěží a pokud Pär Boström nemá přímou linku do Vesmíru, tak netuším, kde se to v něm bere. Během čtyřiceti minutové stopáže se toho hodně odehraje, a to nejen hudebně. Je to lidská psychika, která dostává silné podněty k úvahám nad širokým spektrem možného i nemožného. Přední obal desky připomíná trochu jinak zorganizovanou místnost tajného zařízení v New Yorku z prvního dílu třetí série seriálu Twin Peaks. S obálkou vinylové edice v rukou si tak posluchač může dopřávat pocity vtělení se do záhadné postavy ve ztemnělém skleněném boxu a sledovat dění jejíma očima… Co dodat závěrem? Každá interpretace příběhové linky bude v zásadě správná a fanoušek temného ambientu si rozhodně přijde na své.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky