Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Clandestine Blaze - Harmony of Struggle

Clandestine BlazeHarmony of Struggle

Victimer14.7.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Strategie? Bojovat s harmonií v srdci, v zajetí norské misantropie a nebýt při tom za trapného cizáka. Povedlo se.

Mikko Aspa je jeden z těch, kteří stále věří. CLANDESTINE BLAZE jsou jeho projektem, kam nesmí žádný další, klíče od baráku má jen on sám a za dveřmi existuje strohé black metalové soukromí. Samotář se takto potuluje svým teriroriem patnáctým rokem a množsví vydaných nahrávek se už snad nedá ani spočítat. Co se ale dá spočítat naprosto bez obav, je Mikkovo zapálení a dar přenést do své tvorby pravou a nefalšovanou zlou auru, nad níž není vhodné jen tak mávnout rukou a jít o dům dál. Důkazem budiž tohle poslední plivnutí do našich obličejů. V tom je ta harmonie boje.

 

CLANDESTINE BLAZE zapálili onen svět a je možné v tom hledat zalíbení. S vůní zdechlých zbytků těl na podlaze, s perverzí načichlým ovzduším a poměrně jasně srozumitelnou černě kovovou údernou jednotkou. To, že ze všech pozic pálí Mikko sám pak neznamená jeho oslabení na bojovém poli, jako spíš víru ve vlastní zbraně a umění záludných taktik a manévrů. CLANDESTINE BLAZE jsou finskou připomínkou norské učebnice hořících kostelů, odkud nejčastěji zní temná muzika Darkthrone. Někdy se až zdá, jako by Mikko a Fenriz ve svém mladším vydání chodili ke stejnému kardiologovi, neboť se zdá, že jejich hercny trpí stejnou poruchou.

 

Novinku zdobí plánovaně podřadný zvuk, tahle hudba zkrátka musí páchnout a svíjet se v poněkud jiném, než kvalitním ruchovém procesu. Tempo osciluje mezi zbídačeně seřízenou sešívačkou a chladem podzemí surově pomalých riffů, které mám osobně nejraději, protože krev v žilách musí přece tuhnout. Zvrácenou atmosféru umocňuje použití klávesových nástrojů. Ty netvoří pevnou součást nahrávky, ale jen doprovodnou. Vlastně to vypadá, jako by se Mikko cestou k plotně jen náhodně opřel o stůl vedle, kde vedle ubrousků a příborů na pořádnou porci právě připravovaných odřezků kněží, leží také pár klapek ke zmáčknutí. A když už je pan domácí pomačká, jde o jednoduše nastavenou temno-náladu, nebo polohu já-varhaník, což dodává hudbě sice prostý, ale rajcovně rouhavý nádech. Až po dobré večeři a stylovém uprdnutí si velmi seriózně působící strejda Aspa sedne ke klavíru a zapreluduje trochu skromného umění. Stále v nepřátelské a choré atmosféře. A to mají mazlíčci rádi (že jo Bhute?).

 

Být nepřekvapivý a svým způsobem vykrádající cizí území, nezmanená být hloupý a bez vlastních nápadů. "Harmony Of Struggle" je toho důkazem. Jde o skutečně dobrou desku, jenž si takových označení sotva všímá. Jde o syrovost, o dobře zpracovaný původní kámen, o hlad po chladu a perverzi a v neposlední řadě o umění vše pospojovat tak, aby to nebolelo a netahalo za uši, údy a jiné významné části těla. Jde také o to, že Mikko jen nebuší jako hluchý do vrat, ale má cit pro změny v pravém místě. Prostě čtyřicet minut vyhánění smradu z kostelů pomocí vyzkoušených postupů, které fungují i dnes. Nic pro zvukové buržousty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky