Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
ColdCell - The Greater Evil

ColdCellThe Greater Evil

Garmfrost12.7.2021
Zdroj: CD, 4-panelový digipak / promo od vydavatele
Posloucháno na: minivěž
VERDIKT: Extrémní black je místy házen do snivé melancholie a zasmušilé nálady. ColdCell na své čtvrté desce vstoupili na progresivnější kolbiště a vše bravurně kočírují.

Švýcarští post/blackově zachmuření ColdCell představují v produkci francouzského labelu Les Acteurs de I'Ombre Productions velikou výjimku. Ten nás zásobuje ve velkém a drtivou většinu nám zaslaným nahrávek chválíme zejména pro krásné zpracování než pro obsah. Rovněž se dá říct, že stylově jsou si kapely z tohoto vydavatelství dosti podobné. Čest patří výjimkám a mezi ně právě patří ColdCell. Nejedná se o žádné zelenáče, ale zkušené harcovníky. Pod logem ColdCell vydali včetně The Greater Evil čtyři dlouhohrající alba. Kapela se od syrového začátku vyznačovala postupným vývojem. Pro někoho může být výrazný posun v projevu ColdCell směrem k progresi/moderně/disharmonii i melodiím už moc. The Greater Evil není tedy svými změnami, výrazně čistší produkcí či vlivy sludge vlastně nijak překvapující. Nechci si zde hrát na kdoví jak velkého znalce ColdCell. Ne, kapelu sleduju teprve od předchozího Those, ale zpětně jsem si všechno poslechl. Nestal jsem se zapřisáhlým fandou, ale poslední roky je sleduju a sem tam si poslechnu některou z jejich desek. Nenechávám se blokovat mantinely, oslovuje mě každý zajímavý podmět a tak vývoj směrem k aktuálnímu výrazivu kvituji s povděkem.

 

coldcell

 

Hostující Frederyk Rotter plačtivě desku otevře i zavře. Svým krátkým vstupem album dokonale rozhodí. Zasněnou melancholii záhy střídá mrazivý nářez. Tyto dva extrémy způsobují pořádnou motanici. Ale abych nic nepřeháněl, ColdCell na The Greater Evil nepředvádí nic, co bych už dávno neslyšel. Podobných smeček bývalo před deseti patnácti lety docela dost - za všechny bych rád jmenoval Merrimack, Vorkreist a tuny dalších tu více tu méně zdařilých a poslouchatelných. ColdCell se těmto kapelám v klidu vyrovnají. O tom žádná.

 

Tempo skladeb není nikdy jednoznačné. Chvíli se válí v pomalém marastu, posléze uhání rychlostí blesku. Různorodost nálady je směrodatná a určující, přičemž frontmanův hlas je stále správně jedovatý a jednotící. Je mu rozumět, nebojí se dynamiky a přitom do svých hlasivek hrne nemálo vzteku a nehezkých emocí. V případě ColdCell není zřejmě důležité vypichovat jak jednotlivé hráče (komplet sestava podává dobrý výkon), ani samostatné skladby (vše je od začátku po závěr komplexní). Kapela pracuje se skladbami citlivě a zručně. Vše souvisí, nikdo nikoho a nic neruší a vše funguje pro společné dílo.

 

 

Významné jsou přechody mezi skladbami i uvnitř samotné kompozice. Kapela s aranžemi doslova čaruje. Přestupy mezi blasty a volnějšími plochami tedy nepůsobí zkratkovitě, ale bez problémů se stopa do stopy vlévá, překrývá nebo často koexistuje jedna s druhou. Trochu přehnaně se dá o The Greater Evil říct, že lepší, než se zdá. Právě pro citlivou práci s detaily i celkovým dojmem je album výborné. Na první pohled lze novinku ColdCell označit jako jednu z mnoha moderních blackovek, které časem vyšumí. Ovšem pro skladatelskou uměleckou představivost, dobrou práci se zvukem a barvou nástrojů je The Greater Evil o mnoho zábavnější, zajímavější a snad i přínosnější než leckterá konkurenční nahrávka. Tohle album si zaslouží pozornost, bez níž by mohlo zapadnout. Což se stává i mnohem propíranějším interpretům.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky