Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Colosalist - Two Suns

ColosalistTwo Suns

Victimer24.9.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Je to zpátky. Ta stará doom metalová vášeň přetavená ve vášeň novou. Debut Colosalist se povedl.

Musím přiznat, že na Colosalist jsem trochu pozapomněl, protože jsem si jich moc nevšímal ani v době, kdy vyšla (tenkrát dvojici Staněk - Petah) EP prvotina Pass into Oblivion. Jednak je to už jedenáct let a potom je pravda, že se u mě Petrovy projekty, jako Live Evil nebo Robotized příliš neohřály. Ovšem pozor! Za ty dlouhé roky uzrálo v hlavě hlavní postavy rozhodnutí, že bude dobré pokračovat. Kapela se rozrostla o další členy a minimálně přítomnost Filipa a potom dokonce Zuzky znamenala, že v aktuální sestavě jsou hned tři lidé spojení se začátky Silent Stream Of Godless Elegy. Tehdy asi nejvíc našlápnutá doomová formace domácí scény se po třetím albu Themes rozpadla a začínala vlastně od začátku a jinak. Mimo Petra Staňka byla rázem pryč taky Zuzka a Filip Chudý už na Themes ani nehrál. Tolik, možná trochu pokřivené, okénko do minulosti.


Colosalist jsou totiž už nějaký ten čas aktivní jako plnohodnotná kapela navazující na původní odkaz Silentů a ubírající se směrem, ve kterém je Petr opět jako doma. Doom metal, silné melodie, přítomnost smyčců a důraz na prvky pohanských tradic. A protože tahle reinkarnace zafungovala správným směrem, výsledkem je první velká deska nazvaná Two Suns. Devět skladeb, v nichž se mísí typický autorův rukopis a současná možnost tuhle výzvu, v navíc hodně zajímavé sestavě, posílat ven. Colosalist skutečně navazují na období, kdy vycházely alba jako Behind The Shadows nebo Themes, bráno čistě pocitově a v rámci pagan doomové stylizace, jak ji vnímá Petr Staněk. A já jsem až překvapený, jak to v sobě pořád má.


Nové album Colosalist navazuje na prvotní období SSOGE a dál je po svém rozvíjí. Už jenom proto, že tehdy nebylo z této strany řečeno vše, je zajímavé se po letech podívat, kudy se dá dnes ubírat. Two Suns je svěží a melodická symfo-doomová temnota. Album plné pocitů, atmosfér a pohnutek cítit tuhle hudbu právě takto. Nelajnovat si možné pěšiny, ale brát to přímo z nitra, protože to je samo o sobě pořád plné nápadů a entuziasmu. I po těch letech. Colosalist to v sobě zkrátka mají a jejich nová kolekce to naplno ukazuje. Není v tom nic složitého, prostě následuj smysly. A doom on tímto směrem.

 


Čert vem progres, snahu se vymanit z okovů typických znaků pro tento typ muziky. Pojďme si zahrát tuhle muziku přesně tak, jak se má, rozvášnit se nad melodiemi, dát na pudy, smyslnost a přirozenost a nic víc nedramatizovat. Jasně, i ta dramatizace k tomu patří, snad i jistá obřadnost, tento styl to v sobě tak má... Výsledná poloha desky mi ale přijde hlavně ničím nesvázaná, bez předsudků a bez zbytečných otázek. Umí být věrná svému názvu, kolosální. Umí být krotká i drsná, otisknutá v pocitech. Rozhodně ne divná, nebo zpátečnická. Two Suns je kvalitní záležitost. Ano, je v ní kus nostalgie, možná i kus ztracených nadějí, ale pořád je to mocná varianta jak nastínit pagan doom z té správné perspektivy.


I přes veškeré stylové zakotvení je Two Suns hodně barevná deska. Každá skladba žije vlastním životem a přitom nijak nenarušuje rovnováhu alba. Balanc mezi rozjuchaností a hutnou temnotou je asi tím hlavním spojením poloh Colosalist. Písně jistě prošly jistou evolucí a jejich současná tvář odráží rozpětí, které jsou schopni Colosalist obsáhnout. Není vůbec cizí, jako spíš důvěrně známé, přesto pořád překvapivě schopné se tvarovat a vyvíjet. Některé věci jsou vyloženě na x opakování, silné a návykové. Za mě například Creeping Frost, klipová Die Inside Me, nebo závěrečná Over The Sky.


Taky je pravda, že ty původně až protivně jednoduché motivy ve Visdomer nebo Dabrakar mě příliš nebraly, ale není to žádná retuš předvídalenosti. I tyhle dvě skladby se uměly rozrůst a nijak se neutápět v prostoduchosti. Colosalist se drží pravidel dole, ale včas je povznesou. Petr vokálně přepíná od volnějšího, víc deklamujícího projevu, až po growling jak za starých časů. Sice jsem měl hned na začátku alba v From The Others pocit, že to není ono, ale však sami uslyšíte, že je to jen zahřívací kolo. To jsou moje malé výtky k jinak zdařilé desce. Pojďme si říct to podstatné. Colosalist velmi mile překvapili a předvedli, že dobré doomové řemeslo mají v krvi. V oddanosti a chuti v té staré objevovat chuť novou. Možná neutuchající, to se uvidí. Two Suns je velmi milé překvapení a jsem rád, že se mu dostává ze známých míst a od známých lidí. Těším se na koncerty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Matej / 17.11.25 13:56odpovědět

Over The Sky je super song!

Mike / 25.9.25 11:20odpovědět

Deska je rozhodně dobrá, minimálně pro fanoušky žánru. Nesedí mi ale smyčce, připadají mi jako syntetické a je jich příliš...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky