Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Colp - Phase #12

ColpPhase #12

Jirka D.1.3.2018
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Colp na nové desce zůstávají někde na půli cesty mezi metalovou modernou a metalovými tradicemi. Phase #12 jako střet dvou přístupů s nejasnými hranicemi.

Jihočeské Colp jsem už jednou moc nepochválil zhruba před čtyřmi lety, když jsem psal o jejich tehdy aktuálním EP PhILosophisED, které se vklínilo mezi předchozí dlouhohrající desku Masquerade (2010) a jejího následovníka, současné album Phase #12. Logicky by asi měla následovat úvaha o tom, jak moc se kapela za ty čtyři roky posunula, anebo neposunula, ale musím přiznat, že zmíněné EP jsem od té doby neslyšel a zcela přirozeně jeho obsah naprosto zapomněl. Hanba mi!

 

Co se mi tehdy nelíbilo, lze ale vyčíst z tehdejší recenze, a když si svůj text srovnávám se současnými dojmy z Phase #12, vychází mi podobné závěry jako tehdy.

 

Colp live

 

Colp si zakládají na ne zcela běžných nástrojích, což je fakt řekl bych všeobecně známý. Současně se snaží svou hudbu namočit do technicky složitějších vod a je to v podstatě logický důsledek předchozí věty. Problém (pokud to tak chceme nazvat) ale spočívá v tom, že výsledná nahrávka stojí jednou nohou v relativně obyčejném metalu a druhou nohou se snaží vkročit do světa metalové moderny, k níž má ale docela daleko. Colp nejsou djentová kapela, protože tenhle svět je úplně jinde (zkuste novinku domácích Modern Day Babylon), Colp nejsou ani Meshuggah, i když mám pořád pocit, že by jimi chtěli být anebo se jim alespoň přiblížit. Colp totiž skládají hodně jednoduše, skladby jsou ve své podstatě prosté až triviální, jen jejich instrumentaci opírají především o zvuk vícestrunných kytar.

 

V podstatě by se to dalo shrnout asi tak, že jde o více méně povedenou hráčskou exhibici bez hlubší hudební myšlenky, ale přiznávám, že by to bylo shrnutí poměrně příkré a vůči kapele částečně i nespravedlivé.

 

Deska Phase #12 je přiměřeně krátká (37 minut) a v jejím průběhu lze vystopovat jak zajímavé momenty s potenciálem zaujmout, tak momenty vysloveně nicneříkající. K těm prvním patří vše, kdy se kapela snaží ostře nasekané riffování a přesnou rytmiku rozbít ať už čímkoliv zajímavějším – kytarové sólo, trochu zpěvná pěvecká linka a klidně i netradiční baskytarová vyhrávka. K těm druhým pak náleží právě ono sice strojově přesné, ale ve své podstatě nápaduprosté riffování, které dokáže zaujmout na chvíli (třeba i rozhozením do sterea), ale nemá potenciál k udržení pozornosti po celou desku. K slabším momentům patří i mnohdy dost jednoduché bicí party (obzvlášť ve srovnání se strunnou sekcí) a stejně tak i hlavní vokál štěkající frázovité texty, kterému by prospěl barvitější a zpěvnější přednes.

 

Ve výsledku nahrávka představuje kombinaci složitých (bas)kytarových postupů, relativně obyčejně zahraných bicích a vyloženě jednoduchého vokálu, což je tak trochu schizofrenie a současně i důvod toho, proč jsem v úvodu recenze psal něco o neujasněném rozkročení mezi dvěma metalovými světy.

 

Recenze nicméně vyznívá kritičtěji, než jsem měl původně v plánu, ale snažil jsem se především vysvětlit důvody, proč nepovažuji novou desku Colp za něco vyloženě přelomového nebo skvělého. Jedním dechem ale dodávám, že snaha kapely opustit svět triviálního metalu a vykročit směrem k něčemu složitějšímu a technickému je mi sympatická a bylo by na tuzemské scéně mnohem veseleji, kdyby se o něco takového pokoušelo mnohem víc kapel.

 

Colp - Phase #12 digipak


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky