Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud si myslíte, že v Norsku se hraje pouze divoký black metal a nechcete akceptovat jakýkoli jiný hudební vývozní artikl, pak přelaďte jinam. Nebudeme tu dokonce ani postávat s mečem na skále u zamlženého fjordu ani nebudeme rozsévat zmar hoblováním nehtů o dráty. Nezapojíme divé ženy s píšťalou. Kupodivu se v této krajině ledovců, mlhy a ovcí vrhneme do zvrhlé odnože elektroniky. Norsko je totiž zemí, ve které se v roce 2003 zrodili jedni z největších leaderů electro-industrialu současnosti.

Combichrist hrají aggrotech, též přezdívaný jako hellektro. Tento styl je založen na kombinaci hardcore a hardtrance spolu s elektro–industriálním základem. Že vám to moc nesedí ke krajině malebných travnatých střech ale spíše k Berlínu? Inu podráždění punkeři se najdou všude. Aggrotech je splašená, agresivní forma tranceových vypalovaček. Tepající rytmus, hodně perkusí, řev a energie. Pokud u industriálu končíte u Nine Inch Nails, pak tohle pro vás rozhodně nebude.

Hellektro provází jednoduchost, je to vlastně takový tanečně-netaneční punk probíjející elektroniky.

To bychom měli lehkou představovačku. Pokud jste dočetli až sem a stále vás to zajímá, pak pro vás mám jednu smutnou zprávu – s aktuálním počinem je totiž všechno tak trochu jinak.

Combichrist ještě na minulém Making Monsters tepali žhavým elektrem a dokonce se zdálo, že opustili háv temnoty a podřídili se trendům. Upřímně řečeno, deska se mi dodnes moc nelíbí, protože překročila hranici směrem k hitovějším ambicím a přinesla prostě více synťákových líbivek, než měla. Ačkoli všechny tyhle party mají vlastně blízko k synthpopu a futurepopu devadesátek. Nic se však nemá přehánět, že?! S novým počinem se nakročilo jinam, a to dokonce až tak, že nebýt frázování Andyho LaPlegua, nepoznal bych, kdo to hraje. Odložila se křídla syntetiky a prsty se opřely do strun metalových kytar.

Především je potřeba zmínit, že No Redemption je soundtrack k videohře Devil May Cry. Jedná se o bojovku na Playstation 3, Xbox 360 a PC která sklízí docela pozitivní ohlasy. Herní doprovod sestává ze tří soundtracků, na nichž se o hlavní posty dělí Noisia a Combichrist. Zajímavostí je celková spřízněnost dvou odlišných band, z nichž Nizozemci Noisia hrají svou fůzi drum and bassu spolu s dubstepem a Combichrist to tentokrát pojali méně elektronicky. No Redemption lze brát jako zajímavý experiment kompozéra Andyho LaPlegua i jako pohled do budoucnosti Combichrist. Je otázkou, jak moc byl tento soundtrack experimentem s jiným zvukem a přístupem a nakolik to ovlivní další řadovku. Výsledný dojem je totiž opravdu pozitivní.

Combichrist v novém jsou zajímavě znějící partou, která zapojila bicí a kytary a začala znít jako elektro-punková mlátička. Hardcoreový řvoun LaPlegua zůstal, melodie jsou více tvořeny kytarovými výjezdy a silně ubylo perkusí (jinak živě hraných na dvě sestavy). Není to tak dravé jako ultra-agresivní výplach Psyclon Nine a nekoketuje s metalem jako Static-X. Je to na podobné rovině jako starší desky Celdweller či Blue Stahli – tedy dítka  Breta Autreye. Nenajdete tu ani dubstepový soulad s dobou jako u Front Line Assembly (soudím z prvních ukázek nové desky Echogenetic) ale čistý, nekomplikovaný nátěr moderního střihu. Jejich rozpoznatelnost zůstala tam, kde byla vždy. Je to chytlavé a je to přesně takové, jaké jsem nečekal, že to bude.

Deska obsahuje jako bonus dalších deset starých pecek, které si svou roli doprovodného marastu určitě užívají. Vzhledem k trendům, jaký odstartoval legendární soundtrack k prvnímu Matrixu, je přesně tohle elektro-metalové roubování v kurzu. A občasně to za to i stojí, ale to je už na zcela jiný článek.