Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Corrections House - Last City Zero

Corrections HouseLast City Zero

Victimer10.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC
VERDIKT: Krutá exkurze do hlubin zkoušené duše umí vykouzlit vášeň v beznaději i naději v utrpení s unikátní vervou.

Pro svět hvězdných projektů platí to samé pravidlo jako pro všechny ostatní skutky, jichž jsme denodenními svědky. Buď je to dobré, anebo ne. Jen je třeba si u toho sundat z hlav kukly, třeba ty, co se objevují v kontextu nepředstírané nenávisti uskupení CORRECTIONS HOUSE. Ano, je to právě surovost a nestrojená hluková agresivita, co pohání pány posbírané ze zaběhlých formací Neurosis, Minsk, Yakuza a Eyehategod. Hardcorový vztek štvaný proti zdi industriální mašinérie v obklopení bahenních spárů podkopaných kobek, které když s jazykem na bundě prolezete, octnete se v prázdné poušti s hlavní u spánku. Jeden by zaplakal nad osudy takto negativních vyznění, ale tahle nelítostná masáž má svá pozitiva.

 

Rozhodně mezi ně nepatří kulantní zvuk pro dobrosrdečné ucho, což se ostatně do této noisy sorty odcizení ani nehodí. A nehodící se škrtněte. CORRECTIONS HOUSE malují v těžké zvukové cloně silové údery podmanivých postupů, jenž nestojí jen mimo hlavní proud, ale mnohdy hrají na sedřenou strunu chlípné těžkosti svůj prim. Kolekce "Last City Zero" s sebou nese spoustu vlivů, z nichž na povrch vyleze ten neodbytně hlasitý, tmavý a zlý, ale i ty další lze s patřičnou chutí hledat a poměrně snadno nalézt. Ať už ten americky venkovský, apokalypticky hardcorový nebo epicky dezolátní. Vedle dominantního industriálního podloží přiložte prsty na poctivé venkovské dřevo a čekejte pár ostrých projetí romantickým kapesním kamarádem se vzkazem utiskované duše a pokud vás mine podivný odér olejem načichlých montérek, tak chlápek, co vás drží za hlavu, vám ještě nepřilehl krk.

 

https://fbcdn-sphotos-g-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash3/t31/1402136_658758670810947_1340542943_o.jpg

 

Pasovat tohle album do role jednoho z nejkrutějších hudebních odkazů loňského roku je logické. Jeho hlavní úlohou je znesvětit vše laskavé a přitom nezůstat bezduchým soustruhem všech do dětství ponořených vzpomínek oteklého čtyřicátníka. To by ostatně osazenstvo k tomu zmocněné ani nedovolilo. Konstrukčně se totiž jedná o velmi vydařené dílo. Ve vší té špíně a soustředěné zlobě lze nalézt něco, co tyhle vlastnosti vlastně jen posouvá o kus dál, ale zároveň je drží na uzdě, aby nedošlo k samotné likvidaci příliš brzo. Klidně to může být užitý saxofon, nebo jen hlodající promluva s nejasným ambientním vlněním za zády. CORRECTIONS HOUSE to mají v sobě. To, co mnohým dalším schází. Hodnověrnost v otisku vlastních tvůrčích pochodů, stadium, kdy nejste jen karikaturou nečeho, co by mohlo být tím škaredým sousedem od vedle.

 

"Last City Zero" není strojenou vychytávkou upředenou na truc druhým z dlouhé chvíle, ale poctivě natlakovaná siláž, ze které se nažerete a padnete s plným pupkem mezi ostatní, stejným způsobem zrychtovaná zvířata. Podobně kvalitním projektům ukažte zelenou, jakkoli je jejich rudo před očima výrazné. Pro mě jedno z nejosobitějších alb loňské úrody a zřejmě nejtěžší nahrávka posledních měsíců vůbec. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 10.2.14 8:51odpovědět

Souhlasím, rozhodně velmi silné dílo. Dovolím si tvrdit, že proti tomu jsou současní Ministry tajtrlíci ze školky, co si rádi pohrávají s kapesním nožíkem na pískovišti.

Jirka D. / 10.2.14 9:14odpovědět

Podobnost s Ministy mě napadla taky... Určitě pozoruhodná nahrávka, velmi osobitá, velmi silná a jen pro silné povahy.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky