Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Crippled Black Phoenix - White Light Generator

Crippled Black PhoenixWhite Light Generator

Sorgh22.9.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Melodie jsou asi tím nejzajímavějším prvkem alba, něco jako cement do betonu. Bez něj by se nic nepostavilo a zůstala by jen sypká hromada ničeho. To zbývající není žádná díra do světa a najít se dá u řady dalších kapel.

První, co vás udeří do uší při poslechu Crippled Black Phoenix (CBP), je to, že jsou z Anglie. Odér ostrovní atmosféry nezůstává za kanálem, ale sebevědomě doprovází album na cestě k zákazníkovi. Ten, pokud má jen trochu vycvičené ucho, tento fakt nemůže nezachytit.  Je to na jednu stranu plus, takový jasný punc má svoji hodnotu, na druhou stranu to kapelu háže do již definované škatule, kterou tvořili jiní a není snadné se potom odlišit.


Na novince CBP složili beze sporu silné skladby, jakoby měli přímo v popisu práce sáhnout do citového centra svého fanouška, dojmout ho k nepřítomnému pohledu do zdi a pro dobrý dojem se tvářit jakože na tom nic není. Jestli je to pouhá maska, pod níž se ukrývá nadprůměrně citlivá duše, nebo jsou opravdu nad věcí, posoudit nedokážu.

 

Album se skládá ze dvou disků (asfaltů). První nese název Black Light Side a obsahuje sedm tracků,  ten druhý pak White Light Side a má jich šest. CBP na nich přináší alternativní rock  ovlivněný post-rockovým viděním kapel jako Mogwai nebo Kwoon. Z první jmenovanou jsou i personálně propojeni, tedy nic divného. Obě části desky stojí na výrazných, často hitových písních s jejichž přijetím nebude mít většinové publikum problém, ale ti, co hledají něco víc, se asi po čase začnou ošívat. Skladby svoji melancholii příliš koncentrují na jedno místo, je to mnoho zážitků v jeden moment, a to jednoho přesytí. Přitom právě melodie  jsou asi tím nejzajímavějším prvkem alba, něco jako cement do betonu. Bez něj by se nic nepostavilo a zůstala by jen sypká hromada ničeho. To zbývající není žádná díra do světa a najít se dá u řady dalších kapel.


Na to, že se valná část potácí v pomalejším tempu a předvádí stále jen melancholickou polohu, je hrací doba přesahující jednu hodinu příliš. Jen několikrát dojde k mírnému přitvrzení, nálada vystupňovaná k silnějšímu prožitku se pokusí získat nadvládu a trošku vymést uspané pavouky, ale nadlouho se jí to nepodaří. Tyto snahy se výrazněji dostávají na povrch v Let´s Have An Apocalypse Now, Black Light Generator a místy i v některých dalších skladbách.

Celé situaci nahrává zpěv, který nese typické zabarvení pro podobně smutné žánry. Místy mi až zvedá žluč, to přiznávám bez uzardění. Kvanta lidí si jej naopak užije a nechá se vést slzavým údolím až k závěrečnému game over.  Nic proti, ale já jsem mimo. Za zajímavější považuji místa, kde se k mikrofonu dostává zpěvačka, která nahrávku příjemně osvěžuje.

 

Zpočátku jsem k desce tak kriticky nepřistupoval. I mě chytly silné skladby za pačesy a já se nechal kolébat v mlhách emocí. Zanedlouho jsem byl ale tak přesycen, že jsem album musel nadlouho odložit. Chybí mi rozumná míra a troška příjemnch kontrastů. Špatná deska to asi nebude soudě podle dalších ohlasů na internetu. Osobně dávám mírný nadprůměr, ale dávkovat si ji budu jen střídmě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 23.9.14 18:20odpovědět

Mám to dost podobně. Jsou chvíle, kdy jsem nadšený a jsou místa, kdy se ztrácím a přemýšlím, proč to vlastně poslouchám...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky