Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Crouch - Warning Shot

CrouchWarning Shot

Jirka D.7.5.2015
Zdroj: CD v jewel case // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Crouch hrají NY hardcore a hrají ho dobře. Dokonce bych řekl, že tak energickou CZ desku jsem už neslyšel docela dlouho. Je to hodně nebo málo? Jak pro koho...

Vedle mnoha jiných věcí mám rád ty naprosto upřímné a bezelstné postřehy, které nezatížené ničím a nikým vytrysknou a trefí naprosto přesně. Král je nahý! Znáte to, malé dítě učí lid, jak koukat na svět. Pokud jde o hudbu a mou ženu, funguje to dost podobně - i moje provozní slepota občas ustrne v úžasu nad přiléhavostí jednoduché a málo rozvité věty. „Ty ses dal na hip-hop?“ „Ne,“ odpovídám dotčeně, „to je hardcorová kapela Crouch a jen ta obálka vypadá tak blbě“.

 

Crouch hrají NY hardcore, za který si dosaďte především Sick Of It All - ta podoba je naprosto evidentní, nijak neskrývaná a pokud tenhle žánr nemusíte, můžete zde bez výčitek skončit - žádný exkurz mimo se nekoná. Pokud ale máte tuhle muziku v krvi, milujete tu drnčící baskytaru, sborově nařvané vokály a větší než malou porci energie, jste ve správný čas na správném místě. Bylo by totiž velmi jednoduché desku utnout s tím, že podobných je hodně a že přínos scéně se rovná nule, ale tak snadné to dneska nebude.

 

Crouch band

 

Jednoznačnou devízou „Warning Shot“ je zmíněná energičnost a dravost, daná jednak maximálním nasazením Bormanna za mikrofonem, přímočaře nabouchanými bicími a pak zvládnutou kompozicí skladeb. Nic složitého se nevymýšlí - songy mají kolem třech minut, průzračnou a lety ověřenou strukturu a kytary položené mezi hutnou valivostí Biohazard a přiměřenou ostrostí. Vše v ideálním poměru, jehož esenci představují (jen tak pro představu) skladby „Kings of Today“, „Eat My Shorts“ či „Crouch“, moje favorite one.

 

Drobné úkroky stranou se najdou a jak už to tak bývá, působí šťastnějším i méně šťastným dojmem. Kladně lze hodnotit občasně se vyskytující nápaditost v kytarové hře, která si vedle klasického riffování dovolí sem tam změnit efekt; a to osvěžuje. Vedle toho jede rytmická sekce více méně na jistotu, a to je jedině dobře. Slabším článkem řetězu jsou různě nasamplovaná outra, která mi vadí sama o sobě (hlavně v závěru „Trash“), ale která především trpí lacinou produkcí a omezenými studiovými možnostmi. Výsledek je tak velmi slyšitelně amatérský a jeho obhajitelnost by rostla přímo úměrně s velikostí rozpočtu na studio. V tomhle případě prašule především, bohužel.

 

Jinak ale se zvukem z Davosu větší problém nemám, i když jeho rukopis „oddělených a ostře ohraničených nástrojů“ mi dvakrát nesedí (podobně třeba u Le Bain de Maid), i když z pohledu dynamiky je nahrávka průšvih, a i když by šel výsledek jednoduše shrnout jako „malá a laciná produkce“. Hudební laťku kapela naštěstí drží poměrně stabilně po celý hrací čas a milovníci žánru budou spokojeni. Osobně bych se přimlouval za nápaditější přístup ke kompozicím (přece jen z časem docházím do stavu, kdy mi skladby připadnou střižené až moc podle jedné šablony), ale především za chytré české texty. O světových ambicích totiž mluvit nelze a domácí publikum by je určitě uvítalo. Já tedy rozhodně.

 

Crouch CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky