Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Damian Dalla Torre je německý saxofonista, skladatel a producent a byť se jedná o jeho sólo projekt a debutní desku vydanou čistě pod jeho jménem, bylo by krajně nespravedlivé přisuzovat veškeré zásluhy pouze jemu. Na albu Happy Floating, které vyšlo v únoru na Squama Recordings, se podílelo celkem devatenáct dalších hudebníků a plejáda jejich nástrojů je samozřejmě přímo úměrná hudební mozaice nahrávky.

Právě slovo mozaika mi při poslechu rezonuje v myšlenkách asi nejvíc, hned následované fantasií, hravostí, lehkostí. Všechno tohle lze na desce slyšet anebo prostě jen z ní cítit, protože mám-li být upřímný a začít tu šermovat nějakými strohými fakty, naběhnu si sám na svoje vlastní vidle. Ostatně už jen žánrové zařazení bude kulhat na obě nohy, ať už se rozhodnu pro cokoliv. Na desce se potkávají vlivy moderního jazzu, ambientu, klasické hudby, elektroniky a společně se doplňují, proplétají, hrají si spolu, dráždí se. Klarinet, saxofon, klávesové nástroje nejrůznějšího druhu, plejáda kytar, baskytara, marimba, loops, vibrafon, bicí, trombón, kontrabas, trumpeta... to všechno se vešlo pouhých osmi skladeb s celkovou délkou jen málo přesahující půlhodinu.

Album je komplet instrumentální a spíš než nějaké skladby s jasnou strukturou obsahuje přirozeně plynoucí kompozice založené na hudebním flow, které mají za úkol probouzet vaši imaginaci a daří se jim to zcela hravě. Jednotlivé nástroje se objevují se svým partem a zase se někdy náhle a někdy pozvolna vytrácí, jsou doplňovány elektronikou, ruchy, ambientním pozadím, které je rámuje a ukotvuje v prostoru. Klasické se tu potkává s moderním, akustické s elektronickým a společně vše ladí, funguje a proudí v harmonii. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, k čemu bych pro hrubou orientaci tuhle hudební produkci přirovnal a vlastně mě napadl jen náš Floex a třeba jeho deska Zorya, částečně díky elekronice a celkové atmosféře nahrávky album Sound of Unrest od Autumnist. Což prosím rozhodně nepovažujte za bernou minci, ale spíš za jakési vodítko pro to, co od desky očekávat.

Poměrně solidně bylo přistoupeno i ke zvuku nahrávky, který nechci říct, že snese hodně přísná měřítka, ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co se ke mně v poslední době dostalo. Postrádá živost a autenticitu, ale z mého pohledu mu to úplně nevadí. Je to dílem daň za množství hostů a nástrojů, dílem přirozený důsledek množství elektronických stop a různých ruchů, které produkci desky svádí na cestu spíše počítačových úprav než do zázemí profesionálního studia s důrazem na detail. Pro komfortní poslech to ale nepředstavuje žádnou překážku, byť místy je důraz na elektronickou část aranží vůči živým nástrojům docela silný. Celkově ale převládají pozitiva a pocit spokojenosti. Happy Floating je deska, která vás vtáhne do děje, probudí vaši fantazii a přitom není vtíravá a vlezlá. Právě naopak - přes množství stop a nástrojů působí skromně a pokorně, skoro až překvapivě. A to se mi líbí.