Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vzhledem k tomu, že vyškovští Dark Gamballe fungují na tuzemské scéně již třetí dekádu a mají za sebou více než desítku řadových alb, lze je označit za zasloužilé veterány naší tvrdé hudby. Během své bohaté kariéry prodělali změnu názvu, předskakovali celé řadě slavných kapel, experimentovali se svou hudbou i texty, posbírali rozličná ocenění a především si dokázali vybudovat značnou fanouškovskou základnu. A to i přesto, že nikdy nepronikli do českého hudebního mainstreamu.

Diskografii spolku lze v podstatě rozdělit na dvě poloviny. V té první se pánové hudebně spíše hledali a svůj výraz obměňovali. Od death/thrashových počátků se časem posunuli až k osobité cyber/dark metalové tvorbě, prezentované na přelomovém počinu "Robotory", na němž se Dark proměnili v Dark Gamballe. Až v poločase své existence seskupení definovalo albem "Superstar" svůj typický crossoverový sound, kterého se úspěšně drží dodnes.

Na novince "Panoptikaria" kapela přichází s přímočařejším a tvrdším materiálem, než u ní bylo poslední dobou zvykem. Ostré riffy, důrazná rytmika a moderně znějící syntezátory ruku v ruce s profi produkcí a skvěle ošetřeným zvukem dodávají nahrávce "pořádné koule", ale nevytratila se ani schopnost psát hitové skladby s chytlavými refrény. S trochou nadsázky by se vlastně tvorba Dark Gamballe dala popsat jako (zdařilý) pop-rock v metalovém balení. Ačkoliv hitovky "na první dobrou" jako "Fata kapitána Morgana" či "Hadí ženy" po opakovaném poslechu začnou spíše dráždit nervy svými lehce vlezlými refrény, převažují naštěstí trvanlivější a (z mého pohledu) poutavější skladby jako "Tma", "Vítězožrout", "Lektvar" či "Kouzelné", které osobně řadím k nejzdařilejším věcem, jaké spolek za svou kariéru nahrál. Potěší i příjemně vybočující "Kostlivci" s punkovým drajvem.

Navzdory modernímu vyznění kapela ve své tvorbě hudebně čerpá především z crossoverové a nu-metalové scény 90. let, místy lze tedy odhalit nesporný vliv veličin těchto žánrů jako Faith No More, Korn či Clawfinger. To ale není na škodu, protože s těmito vlivy je zacházeno se vkusem a citem ostřílených profíků, kteří na těchto základech nepostavili bezduchou kopii výše uvedených, ale svou vlastní originální a nezaměnitelnou tvorbu. Lví podíl na tom samozřejmě má i charismatický projev a svébytná lyrika frontmana DeSeda, které si zkrátka nelze splést a je pak už jen otázkou subjektivního vkusu každého, nakolik mu obojí sedne či naopak.

Ačkoliv je letošní sklizeň na tuzemské tvrdé scéně kvalitativně zatím povážlivě chudá, počinu "Panoptikaria" se toto tvrzení rozhodně netýká. Dark Gamballe si drží laťku stále zatraceně vysoko a nápaditě balancují na hraně metalového ostří a pop/rockové chytlavosti. Silně pochybuji o tom, že by novinka mohla zklamat jakéhokoliv fanouška novější tvorby seskupení. Osobně ji naopak řadím k tomu nejlepšímu, co v jejím rámci vyšlo.