Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Gamballe - Perpetuum Gamballe

Dark GamballePerpetuum Gamballe

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Vyvážená a dospělá deska jedné kapely, co si zaslouží mnohem víc, než se jí dostává. Ale myslím, že už si zvykli...

Jak je již pár let uvedeno ve známost, i Vyškov má svou jistotu a trvalku. Tou není nikdo jiný než crossoverová mašinka shromážděná kolem pánu De Seda a Robotoma, Dark Gamballe. Za onu dobu si kapela vypracovala pozici, která si zaslouží velký respekt. Pozici, kdy je brána většinou posluchačstva jako jedna z těch skupin, od kterých se čeká něco navíc, než jen průměrné hledání kudy kam. Toto už dávno Dark Gamballe nemají zapotřebí a své řemeslo na naší scéně zvládají jako málokdo. Doby metalové dávno minuly, doby spojující kov s těžkým samplingem jakbysmet, je čas se podívat někam dál, být písničkovější, přitom stále odpíchnutý, být volně plynoucí myšlenkou v hudebním jazyku bez hranic. A myslím, jak je ke slyšení, se to vyškovským poslední dobou skutečně daří.

 

Kapela nachystala velice slušně šlapající rockový výběr, u kterého se od začátku do konce nelze nudit. Vždy jsem měl rád jakým stylem zpívá Jirka Sedláček, ale to co předvádí teď, tak to opravdu klobouk dolů. Velmi osobité a přesvědčivé. Novinka "Perpetuum Gamballe" (díky Sakime) je kolekcí deseti songů, které si žijou svým vlastním životem. Vše startuje odpichovka "Výprask", úderná tříminutovka, k níž byl pořízen videoklip, kde je jasně k vidění, kdo že trestá koho a komu to dělá dobře. Tato píseň mě zpočátku bavila nejvíc ale, abych pravdu řekl, začala mě také nejdřív nudit a dnes jí spíš přeskakuju. Je to spíš taková rána do ksichtu, nic složitého a to se časem projeví. Je jasné, že opakem budiž skladby přicházející do povědomí pomaleji, a to více kolem sebe plivající nakažlivým jedem, jemuž nelze odolat, protože on prostě chutná. Takto mě dostala třeba pětka "Psí Víno" s dost podařeným textem nebo hned následující "Zlatonoš".

 

http://www.darkgamballe.cz/fotogalerie/plog-content/images/dark-gamballe/2009-12-19-lipov/1261441342_19122009lipov062.jpg

 

"Má milá podívej, kometa k nám letí", jak zní začátek výborné "Večer Pod Kometou". To je vůbec kapitola sama pro sebe a je mou nejoblíbenější na desce. Pro mě jasný hit, ale zároveň nijak podbízivý, který se zkrátka musí dostat pod kůži. A opět tu máme velmi dobrý text. Dodávám, že i ke "kometě" byl pořízen, tentokrát animovaný, videoklip. Na "Perpetuum Gamballe" se nacházejí i experimentálnější kousky, nebo snad o cosi nezvyklejší a to jen ukazuje, že chapadla Gamballe - chobotnice mrskají všemi směry a jsou živé až běda. Příkladem budiž song "Oceán" nebo závěrečná "Pilulka". Takoví "Astronauti" si jen tak plují vesmírem, jsou zamyšlení, ale umí i kopnout a zase a zase se vrací. Další návykovka. K úvodnímu "Výprasku" by se dala připojit například "Maestro Kvér", tedy ve smyslu dostatečné nabroušenosti, ale v druhém případě je i plná zatáček, které pistolku hážou různými směry.

 

Když se nad tím vším tak zamyslím, tak mi vypadne věc, že není od věci po pravdě pochválit něco tam, kam vše zapadá jak "prdel na hrnec". Bez příkras a přirozeně. Je radost slyšet, že Dark Gamballe je stále tou dobrou kapelou, vynásobenou tím, jak na sobě stále pracují a za rovnítkem lze pak přečíst výsledek, který se nikdo nemusí bát dvakrát podtrhnout. Ještě bych zmínil, že tím jak se materiál "Perpetuum Gamballe" drží i přes různé kličky lajny, tak na mě i pří vší té živelnosti, působí zároveň posmutněle, nostalgicky. Uvnitř většiny písní je linka, která sebou táhne takový zvláštní podmračený pocit. Čas letí ...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky