Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Navážu na Bhutovu, čtyři roky starou, pitvuPagan Thoughts Vol. 2. brněnských pohanů Dark Seal, která se mi tehdy jevila dosti přísnou, leč výstižnou. Už delší dobu jsem slyšel  Dark Seal  pouze na koncertech a k domácímu poslechu jejich muziky se nedostal, tudíž se mi z hlavy vykouřila jakákoliv vzpomínka na to, zda se mi tehdejší alba líbila či nikoliv.

Přiznám se, že jsem po promu zaslaném kapelou naší redakci, sáhl zejména ze sympatií vůči skupině samotné, než bych se, hnán touhou nořit se do její tvorby a své myšlenky posléze vetkat do slov, nemohl novinky dočkat. Výsledek mě ovšem velice překvapil...

Dark Seal je parta srdcařů, u kterých je jasné, že do vyšších pater domácí scény se jen tak nedostanou a tuším, že jim o tento „vzestup“ vůbec nejde. Respektive nešlo. Novinkou Zemí našich předků, kterou vydává Dark Seal společně s Murderous Music Production, má do oněch pater slušně našlápnuto. Opravdu, nečekal jsem, že se kluci za čtyři roky dokážou posunout o takový kus. Vždyť mezi prvním a druhým dílem Pagan Thoughts stály tři roky a pominu-li tvůrčí a instrumentální vývoj směrem k větší písničkovosti, takový rozdíl jako mezi dvojkou a Zemí našich předků to bezesporu nebyl. Kapela oprášila blackový kabát a to že dost, protože na dvojce Pagan Thoughts bylo blacku jako šafránu. K černě kovovému ranku přidali Dark Seal i podstatnou dávku hymnických, bathoryovských melodií a sborů. I lyrika naznala příjemný vývoj. Není vše takové jak se zdá, a to je fajn. Texty jsou zvukomalebnější, více se rýmují, ale vyčarují i kus nepatetického obrazu, který společně s naší představivostí zavede posluchače do zavátých časů. Kvituji s povděkem, že se rouhání a kritika křesťanské zlovůle z lyriky nevytratily, ale ne za každou cenu.

Země našich předků asi nepromluví do dění na scéně a stále je co kritizovat. Docela mě mrzí, že se mezi velice silnými riffy objeví postup či melodie, která vše zhatí a srazí do průměru či ještě dál. Tohle může patřit k otázkám vkusu a pevně věřím, že uctívači českého metalu se mnou souhlasit nebudou. Naopak se mi hodně líbí místa, kde zazní hlas hostujícího Styrbjörna. Takové Slunce  je doslova pastvou pro uši. Když se na chvíli zastavím u pitvání výkonů jednotlivých členů, rád bych zdůraznil skvělou práci obou kytaristů. Jejich vzájemná souhra je místy opravdu povedená. Dobrým tahem bylo i obsazení Daniela. Jeho hra je pestrá a přesná. Drží spolu s Dimiho basou rytmus pevně v rukou a díky tomu se mohou Crudelis s Vongkollagem pouštět do různých srandiček. Basu Dark Seal vnímám čistě coby rytmický a tmelící nástroj bez větších ambicí, nic víc ani nic míň.

Ačkoliv jsem vyzdvihl čisté zpěvy a hymnické melodie, nejvíce se mi líbí největší mazec alba, Zrádce našich kořenů. Zrádce umí být zuřivý i konejšivý za doprovodu akustických vyhrávek. První sloka je nejsilnější část alba a moc rád bych takových kompozic od Dark Seal slyšel víc. Podobnou se zdá být předposlední Lugnasad. Také v ní se střídá blacková zuřivost s majestátní písničkovostí a opět důstojný přednes v závěru. Celkově mi připadne, že nejlepší skladby nabízí až druhá půle alba. Poslední Alban Arthuan je jednoduše skvělá. Vláčným tempem se provlní do ztracena… Klasické nástroje na albu doprovází nesamplované sbory, což desce prospělo a zároveň vyvstává otázka, zda by si příští deska nezasloužila sbory opravdové. Dark Seal mi v současnosti nejvíce připomínají starší desky Avenger. Doufám, že takové přirovnání kluky neurazí. Dark Seal jsou nejen srdcaři a koncertními dříči, ale díky častému hraní se jejich výraz stal sebevědomější a ohebnější. A jestli bude na příští desce posun právě tak mohutný jako nyní, mohlo by to příště být hodně zajímavé…