Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dark Tranquillity - Endtime Signals

Dark TranquillityEndtime Signals

Garmfrost25.9.2024
Zdroj: vinyl, mp3
Posloucháno na: Pioneer PL-880, Pioneer A-339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Endtime Signals představuje Dark Tranquillity tak, jak je dobře známe s trochu odlišným vývojem. Novinka v sobě mísí melancholii s ostrými lokty. S novou sestavou jsou to ovšem stále Dark Tranquillity.

V sestavě Dark Tranquillity nezůstal kámen na kameni. Vedle stálic Mikaela Stanneho a Martina Brändströma zůstal v sestavě pouze kytarový mág Johan Reinholdz, který na sebe upozornil svojí tvorbou na předchozí řadovce Moment. Pryč je Christopher Amott (což není překvapivé). Pryč je Anders Jivarp, což chápu jako problém, protože Jivarp byl nejen dobrým bubeníkem, ale také tvůrčím tahounem, vždyť Moment bylo z velké části jeho dílem. Pryč je také druhý Anders, a to Iwers. Tento veterán švédského metalu nahrál s Dark Tranquillity pouze dvě desky, na tvorbě se nepodílel, ale jeho basové party kapelu značně poznamenaly. Bylo tedy otázkou, co s DT bude. Zachovají si své typické znaky nebo se krom zpěvu a kláves bude jednat o novou kapelu? Johan Reinholdz už na Moment dokázal, že chápe podstatu ikonické kapely, a že dokáže napsat dobrý song. Endtime Signals si spolu s Brändströmem skladatelský rozdělili, dá se říct, že půl na půl. Výjimkou jsou skladby uzavírající strany vinylového formátu. Skladbu One Of Us Is Gone oprášil ze starého šuplíku kytaristy Fredrika Johanssona, který v DT působil v devadesátých letech a před dvěma lety zemřel, Martin Brändström. Na závěrečné titulní skladbě se vedle dvojice Reinholdz s Brändströmem podílel také původní kytarista a dříve tvůrčí tahoun a dvorní grafik Niklas Sundin.

 

dt

 

Po lehkém ústupu z frenetických výšin se kapela tváří, že ani už zmíněné změny se na vyznění Dark Tranquillity nepodepíšou. Moment nebylo přijato zrovna vřele a vyvolávalo otázku, v jaké kondici osiřelí Dark Tranquillity vlastně budou. Shivers and Voids album otevře groove rytmickým tlakem, chladnou melodikou s nenápadnou atmosférou. To následující vypalovačka Unforgivable dává na srozuměnou, že získat do sestavy Reihnoldze byla sakra dobrá volba. Melodeathové trylky umí řádně zatnout drápy a Stanne zde growluje jak o život. Neuronal Fire se tváří jako vrchol alba. Minimálně první půlky. Zatnuté drápy deathové či thrashové řezanice nepolevují, byť se ke slovu vrací hymnické Martinovy klávesové party, tempo je svižné ne však tak neurvalé jako předchozí song. Neuronal Fire je naléhavým a energickým výbuchem evokujícím staré dobré časy. Not Nothing je nejen třetím singlem předcházejícím vydání Endtime Signals, je rovněž skladbou propojující melodickou a progresivní tvář kapely se začernalou a melodeathovou. Mikael zde střídá čisté vokály se svým typickým growlem a je to fajn.

 

Johan Reihholdz si na svá bedra vzal veškeré kytarové party a občas hodně překvapí. Je bravurním sekerníkem a opravdu famózním sólistou. Umí hladit i řezat hlavy. Což dosvědčuje Drowned-Out Voices, která je místy hodně ostrou záležitostí. Naopak slabým kusem této strany a dost možná celé nahrávky je One Of Us Is Gone. Vím, její patos, přelíbeznost a sladkost má být smutnou vzpomínkou na mrtvého tvůrce a kytarového kolegu Johanssona. Být závěrečným songem celého alba, přivřel bych oči a ani tak bych ji plně neocenil. Jasně, Stanne zpívá nádherně, klávesová linka je tklivá, bicí nelení… Ale celé je to příliš heboučké. Proto obracím stranu a užívám si singlovou The Last Imagination. Druhá strana vinylu má podobný scénář jako strana A. Úvod patří chladné, emocionální groove rytmice. Po ní přichází rychlá vypalovačka Enforced Perspective, která desku skvěle nakopává. Our Disconnect mi sedí svou potemnělou melodikou a zajímavou rytmikou. Takové DT mám rád. U takových skladeb přivírám oči blahem. Wayward Eyes v rauši pokračuje a mě napadá, že B strana mě baví víc. Reinholdzova A Bleaker Sun výborně mixuje melodeathové hoblovačky s gotickými náladami. Jak už jsem zmínil, závěrečný a titulní song je dalším příspěvkem sladkostí. Myslím, že by bohatě stačila jedna taková skladba na závěr nebo jako bonus. Opět platí - zpěv je zde vynikající, klávesy rovněž.

 

endtime signals

 

Niklas Sundin na novince vytvořil, jak jinak, nádhernou práci. Hraje si s odstíny a úspornou formou řekne mnohé. Býval opulentnější, ale také prázdnější. K atmosféře nahrávky je aktuální tvář vhodnou volbou. Nesedám na zadek, ale ani nejsem pobouřen. Zvuk nahrávky mi z kraje neseděl. Připadal mi jiný, příliš jemný bez výbuchů. Po uvyknutí a ochladnutí vášní jsem si všiml hloubek a rajcovní čistoty. Dark Tranquillity poznáte na první dobrou, takže zvukovou nejistotu můžete brát jako příjemné osvěžení.

 

 

Album drží pohromadě tak tak. Souhlasím s tvrzením, na které jsem kdesi narazil, že je zřejmé, že je album rozděleno na dva obdobné úseky. Když si Endtime Signals pustím na mp3 skladbu za skladbou, vnímám, že drží pohromadě jen s vypětím sil. Na vinylu jsem dostal v podstatě dvě ípíčka, a ta jsou výborná. Což na druhou stranu může vyhovovat dnešním uspěchaným trendům, kdy si na padesát minut málokdo sedne, aby nerušeně vychutnal poslech uměleckého díla. Býval jsem nadšenějším, avšak přestat poslouchat nedokážu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky