Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Darkher už asi lze považovat za stálici na scéně temného doom-rocku s folkovým nádechem a také sázku na jistotu pro fanoušky Chelsea Wolfe. Jayn Maiven aka Darkher už dávno není nová štika v rybníce, ale pro toho, kdo kapelu právě objevil, může její hudba být svěží vítr do plachet. Nová deska The Buried Storm nikam nechvátá a v klidném tempu odvypráví celých svých jednačtyřicet minut plných tísně a plíživého neklidu. Bude-li novinka vzpomínána, tak určitě v dobrém a jako ta klidnější, více usazená v atmosféře smyčců a vokálů, co nepoutá pozornost ke tvrdé kytaře.

Lehce klaustrofobní jízda začíná hned při úvodní skladbě Sirens Nocturne, která v roli éterického intra přenechává rockové entrée dvojce Lowly Weep. To v pomalém tempu a se špinavě nakreslenou basou drtí poslední zbytky radosti a života. Kromě toho představuje v podstatě ideální model rukopisu severoanglické zpěvačky a producentky. Obsahuje totiž vše od temné folkařiny až po doomovou jízdu apokalypsy. V mezihře Unbound vstupuje do hry jednoduchá a vždy efektivní akustická kytara. Kombinací s vokálem a podkresem vznikla vkusně vzdušná skladba, co zřejmě nikoho nepřekvapí aranžemi ani výkony. Prostě kus, co se dá poslouchat jen tak z plezíru bez potřeby vše kriticky hodnotit.

Album se dobře poslouchá jako celek tím, jak beze spěchu plyne. Dobře tak vyniká kontrast mezi klidnými plochami a intenzivnější složkou alba zahranou na rockovou až doomovou notu. Přísnější elektrická kytara s příjemně zkresleným zvukem se v doprovodu bicích zjevuje nad hladinou jinak klidné kompozice jako skalní hrot uprostřed hladiny oceánu za temné noci před bouří. V páté Love's Sudden Death se od první noty kumuluje napětí, které se jako těžké vodní vlny převaluje sem a tam aniž by vyvrcholilo nějakým překvapivým nápadem. Podobně do ztracena vyznívá i sedmička Immortals. Nic proti strategii nevyřčené myšlenky, ale upřímně řečeno by mě zajímalo, kam až by se jinak nadějná kompozice mohla dostat.

Druhé studiové album The Buried Storm akcentuje některé úspěšné postupy první desky Realm (2016), doručuje kompaktní a hlavně vyzrálý hudební zážitek. Není to jen éterický vokál, který by na sebe strhával veškerou pozornost, hodně pro atmosféru skladeb dělají i hosté se smyčcovými nástroji. Jejich zvukem je různým způsobem prosyceno všech osm skladeb. Hloubka většiny skladeb je značná a uniká mi pouze hudební poselství osmé Fear Not, My King s dost možná dobře temperovaným, ale ne příliš zajímavým klavírem.