Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkspace - Dark Space -II

DarkspaceDark Space -II

Victimer5.9.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Tišší a chladně meditativní přístup k tvorbě Darkspace. Progresivní vs. bezkrevný.

Stav - připraven. Úkol - předložit protokol o odloženém materiálu, který si odložení žádal. Prostředí - výmluvné, v pozadí hraje skladba Song Of The Stars od Dead Can Dance.


Na neurčito odložený materiál je poslední album ultimátních kosmotepců Darkspace. Zkrátka proto, že je úplně jiné než dosavadní tvorba kapely a chtělo to bedlivější přístup. Víc pauz, častější rozbor. Jestli se to povedlo, je druhá věc... Darkspace se během let a čtyř alb vyprofilovali ve svébytné a svým způsobem až kultovní těleso. Není zas takový problém zachytit uctívání řady fans, kteří ke kapele bezmezně vzhlíží. Ta prostorová sonická vřava, kterou Darkspace produkovali, si ten status zaslouží. U nás na Echoes k němu podrobně přistoupil kolega Bhut TADY. Ano, to surové, strojově chladné objevování nových prostor má svoje kouzlo. Já zaujal pozici klidný pozorovatel a celý ten universální mumraj vnímal po svém. Důležité je, že aktivita Darkspace na dlouhých deset let ochladla a vše se mění až letos.


Zkraje roku se objekt Darkspace znovu objevuje v prostoru a předkládá svůj vlastní Song Of The Stars. Nové album Dark Space -II totiž tvoří jedna téměř padesátiminutová skladba. Pásmo strojové hypnózy na pomezí ambientu, industrialu a black metalu, který je protentokrát upozaděn. Zle riffující mašina se mění ve vyklidněnou saň, mění zvyky a způsob vyjadřování. Chová se jinak. Zůstává kosmický chlad a odcizení, a taky totálně příkladná definice hudby z kosmu jako takové. Jiný je ale náhled na tvorbu Darkspace. Zásadně jiný.

 


Jejich typické postupy jsou jen pozadím chladně ambientního prostředí kosmické stanice. Příští zastávka nekonečno, hluboké a temné. Darkspace. Ta specifická sterilní esence je pořád hlavním kořením alba, jen se vše odehrává v klidné až hypnotické rovině. V módu repetitivního přehrávaného záznamu, na jehož pozadí vystrkuje drápky typické ostří Darkspace. Není otupeno, je ztlumeno. Ani riffy nezanikly, jenom jedou v jiném režimu. Nejsou v popředí, ale jen dokreslují hlavní děj. Tu hypnotickou rovinu. Kapela na svou tvorbu začala nahlížet z jiné perspektivy. Celé to působí, jako by se Darkspace ztratili v prostoru a zní jen přerušovaně, jak to dovolí signál. Dominantní je navozené prostředí, pak až tvrdé jádro kapely. Představa, kdy na zadrhlý hudební stroj Darkspace narazila cizí entita kdesi vesmírně daleko, taky není úplně od věci.


Samotné provedení má ale své mouchy. Onu rovinu... Ty opakovací procedury jsou časem velmi náročné, únavné. Uchopení tématu a sázka na jiné vyznění, to vše je v pořádku. Realizace je přínosná asi tak polovinu hrací doby, pak se skladba pocitově láme v něco ne úplně zdravého. Ano, tato minimalistická, vyklidněná konstrukce zaujme, ale aby si člověk mohl říci, že se koncept povedlo dovršit, to už bohužel ne. Nepodařilo se mi proniknout do bodu, kdy bych mohl zaručit, že je tento přerod Darkspace zásadní. Spíš to celé funguje jako test. Tvorby samotné i nás posluchačů. Všechno se to opakuje. Motivy ve skladbě i celkové pocity ze skladby. Kdy zvídavost a zaujetí vystřídá bezkrevná poloha a marná snaha zachytit průlom. Něco speciálního, velkého. Nic takového nepřichází.


A protože jsem v době vydání trval na tom, že tohle bude chtít svůj čas, tak ho i album dostalo. Jiné vstupy, jiná období, myšlenková naladění. Výsledek je ale ve finále velmi podobný, prakticky neměnný. Odvaha udělat ze sonického tělesa v podstatě relaxační materiál se rozbíjí v kompoziční nedotaženosti. Nuda vítězí, skladba by si během své plynulosti zasloužila více narušení, zásahů. Ale ona jen chladně plyne a nakonec toho moc nenabízí. Celkově jsem ale rád, že k podobnému kroku Darkspace přistoupili, je třeba si toho cenit. Třeba jsem vedle a jsme svědky přerodu, možná jsme na začátku něčeho nového. Anebo to je opravdu jen test...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Dagon / 6.9.24 8:03odpovědět

Príliš monotónne, príliš minimalistické, príliš uťahané, príliš nudné... a áno, tiež som nahrávke venoval naozaj nadštandardnú porciu času... Ale kde (takmer) nič nie je, ani smrť neberie.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky