Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Velký respekt trvající od samých začátků, od prvních alb - tak bych stroze popsal svůj vztah k norským veteránům Darkthrone. Žádné bezbřehé uctívání, ani nosánek nahoru nad jejich velebením v prach obráceného metalu ve jménu pokroku sebe i metalu všeobecně. Bez jízlivých komentářů, ale pokaždé s maximální zvědavostí a s pečlivým protočením další nové desky, taková je pravda. A že těch desek je... pokud počítám správně, tak devatenáct. Mám mezi nimi své velké favority, stejně jako pár odpadlíků, se kterými jsem si prostě nesednul. A mám k dizpozici také svůj druh náklonnosti k dávným mistrům, k takovým, co vedli kroky kapel jako jsou právě Darkthrone. Není to ten obdiv, abych tím přímo žil, ale mám to v sobě pořád. Tu zrezivělou vášeň. A je rozhodně zdravé ji občas probudit a nechat volně bujet, dnes zcela ideálně s Eternal Hails......, novou deskou Darkthrone.

Z novinky jde příjemný chlad. Kombinace odcizení, putování o samotě a fascinace dalekým prázdným prostorem, který je ale celkovému chápání příjemný. Slovy obalu, přesně takový je výhled z jeskyně na daleký měsíc Charon patřící planetě Pluto. A jako přímo z nitra této jeskyně zní i vokály ve skladbě Hate Cloak. Rezonují, odrážejí se od studených kamenů a zase se vrací. K tomu přidejme klasicky přízemní vyjadřování kapely, dnes řádně zemité a chladně epické, a máme tu novinku, která je věrná pomalým tempům a doomu obecně, ale přitom je chladná a má v sobě cosi zlého. Darkthrone jako by uctívali staré doomové mastičkáře, ale posílali je na místa, kde je jejich komfort narušován a sami se tam trochu bojí. Ale všeho s mírou, tedy i toho strachu. Vítězí odvaha a chuť se tomu postavit. A odvázat se při tom.

Pojmenovat nové album kultovních norských praotců rovnou jako doomové má dva úhly pohledu. Pouze čistě doomová deska Eternal Hails...... není, od toho jsou tady jiní pardálové. Ve vší špíně už však má tento názor své opodstatnění a vliv zkázonosného stylu je na novince jasně zřetelný. Jako takový na ni pak vrhá stín starých krchovů, kdy siluety obou protagonistů překračují torza těl povalujících se napůl v hrobě a na hřbitovním pažitu. Darkthrone si dál jedou svůj prastarý kovový bigbít, ale dnes naprosto bez punkových halekání a rychlých výpadů obecně. Eternal Hails...... je pomalá deska, a když už zrychlí, tak se převalí do středního tempa a to pak popožene vyloženě sporadicky.

Novinka je takový oldschoolový heavy-doom s mírným vydrážděním včelího roje black metalu, který to celé zastřešuje. Darkthrone tahají staré riffy z pootevřených děr v zemi, tvrdí jimi metalové řemeslo pro pamětníky a s pohledem protřelého hroziče, strýce v džísce a dávného syna metalového podhoubí jej posílají na nečistou meziplanetární jízdu. Eternal Hails...... je další oslavou dávného metalu, to hlavně. Je to prachem přidušená epika, která se přes všechen zpomalený pohyb starobince umí vzedmout, až prapor zaplápolá a stejně tak kadeř věrného bojovníka. Vše je to pořád o metalové hrdosti, její umazanou verzi Darkthrone nadále vzorně reprezentují. Fungují jako metalové muzeum, s nadhledem, vlastním ostrovtipem, ale nikoli jako pouhé karikatury. Je to léty potvrzovaná láska na celý život. K metalovému erbu, ke kořenům, ke všemu zrezivělému a zapomenutému, jež se v hrdé a posvátné obrací.

Přesto se Eternal Hails...... nebojí jít dál a nabízí fragmenty, které byste možná nečekali. Třeba zapojení synťáků. Ovšem přesně ve stylu, kdy jen dokreslují atmosféru desky, dávají jí kus vzletnosti, ale pěkně postaru, žádné velké orchestrace. Však si poslechněte mezihru ve Wake of the Awakened a v éteru nekonečna se rozpouštějící tuhost závěrečné Lost Arcane City of Uppakra. Zní to prostě, ale pokud to vztáhnete k celku a stylu, jakým se Darkthrone prezentují, také velmi neotřele a účinně. Kdybych měl jmenovat vlivy a kapely, které mne při poslechu novinky přišly na mysl, volil bych trojici Black Sabbath, Venom a Candlemass. Právě pro to spojení zemitých riffů, pýchy a heavy-doomového zvolání, které se sice jednou stranou kosího ostří opírá o kompost za stodolou, ale celá čepel svítí do tmy a upomíná tak na touhu po výpravnosti a aspoň kousku starých metalových bájí.

Archaická epika novinky funguje a i když se ani ona nevyhne pár nezáživným místům, to své si řekne. Darkthrone složili poklonu prazákladům doomu a jejich odkaz namíchali se svým typickým pojetím a němou krásou universa. S klasicky zašpiněnou výbavou, solidním a velmi přehledným soundem a s nehynoucí radostí ze všeho pravého a původního, co lze proměňovat, jak se zrovna hodí do krámu. Fenrizovy škopky i Nocturnovy riffy nově vykreslují starobu jako pohyb v místě, kde číhá mnoho nástrah a celá novinka vyznívá poměrně zlomocně. A není u toho úplně za špindíru, jako spíš za ukázněného primitiva.