Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkthrone - The Underground Resistance

DarkthroneThe Underground Resistance

Bhut3.4.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Legenda opět ožívá a přináší s sebou další dílo, které se bude tesat do kamene. Jedinečné album, které nijak neničí jméno Darkthrone. Naopak, vykresluje jej opět v nejlepších barvách.

Každý žánr má své kulty, hrdiny, ikony… no prostě někoho, kdo to umí takříkajíc nejlíp a kdo tomu všemu vévodí. Názory se s každým jednotlivcem liší, neb každý máme své hodnoty nastaveny někde jinde. Pro mne navždy bude jednou z nejlepších black metalových kapel norská stálice Darkthrone

 

Jsem věru nadšený z každé práce, která v dílně Darkthrone vznikne. Sice si nějakou mušku najdu, ale to k tomu prostě patří. Svá nejdokonalejší díla mají tito pánové už stejně za sebou (období první poloviny devadesátých let), ale hleďme do současnosti. Nové album The Underground Resistance už s pravým norským black metalem příliš společného nemá, ačkoliv bychom mohli stále nelézt podobnost riffování s některými prvotními alby. Z desky více sálá špinavý thrash, který podobným stylem zněl, když přicházel na svět. Souhrnně lze současný žánr definovat jako thrash/black. Darkthrone nemají potřebu stále házet pandí obličeje a hrozit zlem. Jsou sví a řekl bych, že i nepředvídatelní. To, co předvádí na novém albu, není nic jiného než zdraví nadhled. Když se na to podívám ještě z jiné stránky, tak se vlastně smějí do ksichtu všem současným black metalovým stoupencům. Black už je stejně dávno někde jinde, především v místech, do kterých nikdy spadnout neměl.

 

Celé dílo v sobě ukrývá, na první pohled nenápadných a strohých, šest skladeb. Jejich obsah je však natolik masitý a šťavnatý, že bohatě postačí k tomu, aby se posluchač nepřejedl a naopak, aby nezůstal hladový. Nemohu si pomoct, ale Darkthrone opět stvořili album, které mě baví v každé své vteřině. Kytara, bicí, basa a zpěv, to přeci bohatě stačí a není třeba si přát něco víc. Zvláště potom, když riffy jsou tak bohaté a kujné. Skladby předvádí přímočaré válcování thrash/blacku, obohacené o dva typy vokálů. Hrubý vychlastaný chraplák, který jen dokresluje špinavou atmosféru alba a naproti tomu relativně vysoký ječák (spíše čistý zpěv), evokující odkaz samých počátků thrashe a heavy metalu. Jedním slovem – dokonalé.

 

Nějaké to zklamání bych ale přeci jen vyhrabal. A to se týká obalu. Nevím proč, ale absolutně se mi k tvorbě Darkthrone nehodí. Pochopil bych jej, kdyby se deska nesla v jakémsi pagan stylu, ale tak to není. Nelíbí se mi jak motiv, tak barevné zpracování. Tady je podle mého názoru zásadní chyba a sráží tak zbytečně kompletní hodnotu alba. Ale jsem si vědom, že spoustu lidí tohle neřeší. Vlastně jen tak rýpu, ale odpustit si to nemohu. Je to poprvé v historii kapely. O to více negativum kompenzuje samotná hudba, která osloví snad každého, kdo holduje špinavému metalu. Už to sice není žádný hiking metal punks, který stejně většině nesedl, ale upřímný metal, ze kterého je citelně znát, jak moc je nad věcí. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 3.4.13 8:47odpovědět

Darkthrone s novou deskou dokazují, že si nenechají mluvit do toho jak svou hudbu mají dělat. Dělají ji po svém a dělají ji velmi dobře. Dlouho už jsem od nich neslyšel tak dobrou nahrávku s heavy feelingem. Krásný digipack s fotkama, které pobaví (hlavně ta s Fenrizem na běžkách) už má své místo v mé sbírce. The Underground Resistance je radost poslouchat. Za mě 90%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky