Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každý žánr má své kulty, hrdiny, ikony… no prostě někoho, kdo to umí takříkajíc nejlíp a kdo tomu všemu vévodí. Názory se s každým jednotlivcem liší, neb každý máme své hodnoty nastaveny někde jinde. Pro mne navždy bude jednou z nejlepších black metalových kapel norská stálice Darkthrone. 

Jsem věru nadšený z každé práce, která v dílně Darkthrone vznikne. Sice si nějakou mušku najdu, ale to k tomu prostě patří. Svá nejdokonalejší díla mají tito pánové už stejně za sebou (období první poloviny devadesátých let), ale hleďme do současnosti. Nové album The Underground Resistance už s pravým norským black metalem příliš společného nemá, ačkoliv bychom mohli stále nelézt podobnost riffování s některými prvotními alby. Z desky více sálá špinavý thrash, který podobným stylem zněl, když přicházel na svět. Souhrnně lze současný žánr definovat jako thrash/black. Darkthrone nemají potřebu stále házet pandí obličeje a hrozit zlem. Jsou sví a řekl bych, že i nepředvídatelní. To, co předvádí na novém albu, není nic jiného než zdraví nadhled. Když se na to podívám ještě z jiné stránky, tak se vlastně smějí do ksichtu všem současným black metalovým stoupencům. Black už je stejně dávno někde jinde, především v místech, do kterých nikdy spadnout neměl.

Celé dílo v sobě ukrývá, na první pohled nenápadných a strohých, šest skladeb. Jejich obsah je však natolik masitý a šťavnatý, že bohatě postačí k tomu, aby se posluchač nepřejedl a naopak, aby nezůstal hladový. Nemohu si pomoct, ale Darkthrone opět stvořili album, které mě baví v každé své vteřině. Kytara, bicí, basa a zpěv, to přeci bohatě stačí a není třeba si přát něco víc. Zvláště potom, když riffy jsou tak bohaté a kujné. Skladby předvádí přímočaré válcování thrash/blacku, obohacené o dva typy vokálů. Hrubý vychlastaný chraplák, který jen dokresluje špinavou atmosféru alba a naproti tomu relativně vysoký ječák (spíše čistý zpěv), evokující odkaz samých počátků thrashe a heavy metalu. Jedním slovem – dokonalé.

Nějaké to zklamání bych ale přeci jen vyhrabal. A to se týká obalu. Nevím proč, ale absolutně se mi k tvorbě Darkthrone nehodí. Pochopil bych jej, kdyby se deska nesla v jakémsi pagan stylu, ale tak to není. Nelíbí se mi jak motiv, tak barevné zpracování. Tady je podle mého názoru zásadní chyba a sráží tak zbytečně kompletní hodnotu alba. Ale jsem si vědom, že spoustu lidí tohle neřeší. Vlastně jen tak rýpu, ale odpustit si to nemohu. Je to poprvé v historii kapely. O to více negativum kompenzuje samotná hudba, která osloví snad každého, kdo holduje špinavému metalu. Už to sice není žádný hiking metal punks, který stejně většině nesedl, ale upřímný metal, ze kterého je citelně znát, jak moc je nad věcí.