Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

DAVID LYNCH coby skladatel, to je umělec dávající svým hudebním myšlenkám defintivní tvář až po šedesátce. Teprve dva roky staré debutové album "Crazy Clown Time" bylo experimentální, bylo provokativní, bylo mystické a především bylo hravé. Jediné co mu scházelo, byla možnost považovat jej za dokonalé, ale dalo by se říci, že k tomu scházelo mnohem méně, než jsem si byl schopen v době jeho vydání připustit. Starý pán se uvedl skutečně dobře. Když tedy na chvíli zapomenu na fakt, že jeho úplné hudební začátky šlo zaznamenat ještě o pěkných pár let dřív. Bavme se ale o albech a jejich posláních. O prvním, přinejmenším překvapivě dobrém, už byla řeč. Na řadě je tedy aktuální novinka "The Big Dream". O té se to samé v bledě modrém bohužel říci nedá.

V experimentálním duchu se pokračuje, vše je patřičně zastřeno, prošpikováno elektronikou, ale to hlavní gró, tedy venkovské blues songy, jsou příliš usedlé a skladatelsky mravné na to, aby nám daly záminku je neustále chtít. Dva, možná tři prsty by mi stačily k tomu, abych si ponořen do křesla mohl v klidu zabroukat opravdu zajímavou skladbu, která narostla do bohatších rozměrů. Jinak je vše přidušeno, bezprostorové, jako kouř v místnosti, kde není puštěný větrák, aby trochu pročísl tabákové klima. Další položkou alba je nezbytná psychedelie. Ta se snaží popohnat smutné večerní balady trochu zajímavějším směrem, ale jde spíš o úsměvné prosvěcování nečeho, co má stejně zůstat ve tmě.

Na celkovou atmosféru byl LYNCH vždycky kabrňák. Podařilo se mu jí nastolit v případě první placky, má jí i novinka, ale ne takovou, aby zakryla vnitřní nedůvěru v unaveného muže brouzdajícího svými vzpomínkami. Chtělo by to poněkud svěžejšího vypravěče. Bolest, která by měla z alba proudit a snad i proudí, nezachraňuje pocit nekomplikované chmurnosti uvádějící poslech do lehké letargie, kdy už člověk prakticky nic nečeká. Hledal jsem, čekal, po různu měnil svůj přístup, ale "The Big Dream" mi možnost snění velkého snu v oparu experimentálního blouznění na okraji rock and blues nenabídlo. Řekněme si to natvrdo - novinka DAVIDA LYNCHE nudí.

Věřím tomu, že změny, které LYNCH na svém druhém albu provedl, měly své opodstatnění. Nikdo přece nechce nahrát svou předchozí práci, kterou jen za pomlčkou vystřídá to nepěkně se tvářící oštítkování "vol.2". Nikdo nechce stát na místě a už vůbec ne tento postarší elegán s jiným než běžným vnímáním uměleckého světa. DAVID LYNCH tedy učinil krok stranou a nahrál album, které nemělo debut moc připomínat. Slabším naturelem nových skladeb se tak ale děje i ve smyslu kvality. Ta je nyní o třídu níž.