Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dead Cross - II

Dead CrossII

Jirka D.6.12.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od vydavatele // zlatá 12" gramodeska (# IPC248LP)
Posloucháno na: Nagaoka MP-110 / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / PrimaLuna Prologue One / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Velcí kluci se baví a jsou ještě lepší než minule.

Na tuhle desku jsem se těšil opravdu hodně. Dead Cross mě svým debutním albem převálcovali jako v tehdejší době máloco nového a jestli snad máte pocit, že je to jenom proto, že jakožto starý fanoušek Faith No More držím na Mikea Pattona, tak jste vedle. Nebo částečně vedle, protože Patton v tom hraje roli samozřejmě velkou, ale nikoliv jedinou.

 

Dvojka Dead Cross nám do redakce došla na začátku října a v duchu sloganů našeho jednoho estébáka politika si troufám tvrdit, že mám za sebou víc jak dva měsíce tvrdě odmakaných poslechů, kdy jsem toto album slyšel nesčetněkrát. A jestli jsem byl na začátku úplně nadšen, jsem nadšen i teď, jen se ten pohled lehce proměnil, v mezičase došel vinyl, pohled se opět proměnil a vlastně je to tak úplně v pořádku. Když jsem u toho vinylu, jeho provedení oproti jedničce doznalo přiměřeného zjednodušení, gatefold se změnil na jednoduchou kapsu s titulní grafikou, která mě zas až tak úplně nenadchla (rozhodně ne tolik jako minule), vnitřní kapsa je potištěná nejen grafikou, ale i texty v parciálním laku rozmístěném v dost šílených křivkách, takže pokud snad si je budete chtít přečíst, asi vás bude na konci regulérně bolet za krkem a částečně si poškodíte zrak. Samotná deska je cosi jako zlatá, což je taková z nouze cnost, protože černá, kterou mám nejraději a kterou bych si za normálních okolností samozřejmě koupil, v nabídce není.

 

Dead Cross band

 

Proč se mi dvojka líbí ještě o něco víc než jednička? Slyším v ní ještě větší pohodu a radost ze skládání a hraní než před pěti lety. Patton je se svým hlasovým rejstříkem za hranicí toho, co bych si vzhledem k jeho věku a už vymyšlenému repertoáru dokázal představit. Lombardo hraje jak přímočaře a agresivně, tak složitě a skoro až do protisměru třeba vůči kytaře. A i ta kytara Michaela Craina je neskutečně nápaditá, s výborně posazenými efekty, s razancí, ostrostí, ale i smyslem pro detail. Celek je potom neskutečně barevná paleta postupů a nálad, které sahají od psychedelicky / atmosferických pasáží k jednoduchým sypačkám, přičemž spojení toho všeho je naprosto přirozené a samozřejmé. Typickou skladbou může být v tomto ohledu Animal Espionage s výborně posazenou kytarou a takovou hrou na bicí, že jednomu je dobře po těle.

 

Oproti debutu mám u dvojky taky pocit, že Dead Cross se víc rozpřáhli do stran a zapracovali na celkové náladě desky. Umírněné pasáže jsou civilnější, pomalejší a prokreslenější, ty rychlé a agresivní ještě rychlejší a agresivnější. Christian Missile Crisis si můžete vyzkoušet jako příklad toho přístupu, kdy byste protagonistům tipovali spíš osmnáct než padesát (Lombardovi táhne už na šedesát), a Heart Reformer je na tom prakticky stejně. Tady se nehraje na kompromisy a polovičatá řešení, tady se jde přímo k věci, a přitom s lehkostí a s nápaditostí současně.

 

 

Určitý posun ve vnímání nahrávky rovněž přineslo pořízení vinylu, protože tak měsíc a půl jsem měl k dispozici jen digitální soubory, které jsem samozřejmě poslouchal, kde se dalo – v autě na cestách, v práci na počítači a v podobných, poslechově spíš nedůstojných podmínkách. Gramodeska na odpovídajícím reprodukčním řetězci přinesla mnohem víc detailů, zjištění, že album obsahuje řadu stop navíc (nejslyšitelněji v úvodní Love Without Love), a taky potvrzení toho, že zvuk není vůbec špatný a navzdory jisté neučesanosti a brutálnosti vlastně docela příjemný a odpovídající té energii, kterou muzika Dead Cross vyzařuje. A ta mě na tom baví asi ze všeho nejvíc, protože všemi těmi neobratnými slovy se snažím popsat jednu zásadní věc – můj osobní pocit, že tahle muzika je bez ohledu na všechno vlastně jenom jedna velká zábava. Pro autory i pro posluchače.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky