Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deafheaven - Infinite Granite

DeafheavenInfinite Granite

Symptom29.8.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Marshall Major II / Yamaha HS5
VERDIKT: Nelíbí? Poslechněte si to ještě jednou. A pak znovu. Stále nic? Tak třeba příště...

Deafheaven reprezentují svěží vlnu black metalu pro novou dekádu a v rámci svého žánru se zapsali hluboko do historie, kterou pomáhali spoluvytvářet výraznými a současně různorodými deskami. Nyní, zdá se, přišel čas na změnu a byť je mi novinka Infinite Granite (2021) sympatická, zatím jsem se úplně nezbavil smíšených pocitů, které ve mně probouzí. Změnil se nám poměr hudebních ingrediencí a rychlý soud by mohl znít: vyměkli. Na druhou stranu, tohle není kapela založená na letní sezónu a u podobně dlouhověkých a originálních souborů se dá očekávat chuť procházet změnami.

Kapela se na nové desce rozhodla trochu rozmlžit ostré hrany svého blackmetalového ega a dostat mozek do jiných otáček. Podobné výlety za inspirací nejsou nic nového. Připomeňme My Dying Bride a jejich jednorázový elektronický experiment 34.788%… Complete (1998) a nebo Opeth, kteří cestu zahájenou na desce Heritage (2011) dodnes neopustili. Změna se jako podstata života dotýká i hudby, je třeba se s tím smířit a čerpat z této skutečnosti pozitivitu.

Infinite Granite reprezentuje přirozený vývoj kapely, která nemůže a nechce do nekonečna sekat skladby jako Baťa cvičky. Z emocí zamčených v hudbě jasně vyzařuje dobře známý pocit s příchutí melancholie, tentokrát podaný na lehčí notu. Schopnost žánrové proměny se zachováním typického a snadno rozpoznatelného rukopisu není vlastní všem. Za pozornost stojí i vokální výkony. Před mikrofonem se nestydí žádný z členů a všichni mají co nabídnout. Clarke vypouští z hrdla své klasické screamo jen příležitostně a jako ostatní více pracuje na čistých zpěvech. Instrumentální výkony rozhodně nejsou slabé, ale ruku na srdce, intenzity ubylo. Naštěstí stále jsme v prostředí 1. třídy a bohatost kompozic umožňuje odkrývat pečlivým poslechem nové vrstvy. Jen ty univerzálně líbivé vyhrávky, co se zavrtají hluboko do mozku a pro svou neopakovatelnost si je chceme přehrávat stále dokola, kde jsou?

Na první dobrou jsem Infinite Granite považoval za z větší části nezajímavou desku. Více poslechů, motivovaných příslibem, že to nevšední se nachází mimo komfortní zónu, nakonec přineslo i větší porozumění. Jako dobrý příklad jmenujme koncentrovaný klid jedničky Shellstar. Velký moment nahrávky představuje i sedmá The Gnashing, která plyne v příjemně rychlém tempu a mistrovsky graduje. Při posledním kusu Mombasa zavzpomínáte na zlatou éru kapely během tklivé kytarové melodie za doprovodu virblu v blastbeat režimu a hlasivek ve stavu blízkém agónii. Neméně kouzelná je i první polovina skladby s hypnotickým intrem. Závan starých časů v sobě má i závěr šestky Villain s epicky rytmizovaným kovem a dotekem screama.

Jakkoli jsou mé sympatie pro kapelu vysoko, doba, kdy jim bylo moře po kolena, minula. Teď jim trochu šplouchá do holínek... Minimálně do těch tvrdě metalových. Nejvíce otazníků ve mně zpočátku vzbuzovalo nezvykle generické vyznění, nakonec jsem si po přeřazení na jinou rychlost svou cestu k desce našel. Totiž, jeden z mentálních úkolů, které Infinite Granite na posluchače klade, je zapomenout na veškeré formy či zažité standardy, plně se oddat poslechu hudby a přijmout ji nebo zavrhnout.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky