Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deafheaven - Sunbather

DeafheavenSunbather

Symptom5.11.2013
Zdroj: 2x 12" gramodeska (Red & Gold)
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Deafheaven vzali blackmetal, zmuchlali ho do kuličky a vhodili na ruletu post-moderních žánrů.

Představovat posluchačům současné extrémní metalové scény mladou americkou kapelu Deafheaven by bylo jako nosit sovy do Athén. Rovnou zaostříme na nové druhé album, které maluje budoucnost spolku ze San Francisca v růžových barvách.

 

Kdo koupí, neprohloupí? Těžko říct. Sunbather může zklamat toho, kdo očekává dřevní přístup dva roky starého debutu Roads To Judah. Radím vám, nečekejte nic a budete potěšeni. Kapela na nové desce rozhodně neztratila svou tvář a typický rukopis dua Kerry McCoy a George Clarke tentokrát živí progresivita nadžánrových postupů. Z blackmetalového základu říznutého post-rockem si na zadek nesednete, ale „něco“ v podání Deafheaven vylučuje snahu vlichotit se.

 

Že je nový bubeník Daniel Tracy posila, nepotřebuje obhajobu. Slyšíme. Skladby od něj dostávají, co potřebují - rychlé sypačky i pomalejší vyhrávky plné činelů. Kytarové party jsou co do kompozice jednoznačně propracovanější než posledně. Deafheaven si vystačí s technicky nenáročnými riffy, což není na škodu vzhledem k tomu, kolik pamětihodných momentů se podařilo na album dostat. Zřejmě důsledek rostoucí skladatelské vyspělosti.

 

Poměrně troufalou hodinovou stopáž vyplňují čtyři dlouhohrající skladby a tři mezihry, ze kterých je chuť kapely znepříjemnit škatulkování nejčitelnější. Najdeme tu samply, ponurý klavír, kytarové smyčky, drone hluk nebo akustickou kytaru. Energie úvodního riffu první skladby Dream House prostupuje celých devět minut od začátku až po konec s plynulým přechodem do chytlavého outra Irresistible. Pravé zlo rozpoutá titulní Sunbather i The Pecan Tree. V obou případech s umně zakomponovanými oddychovkami, u kterých mě napadá, jestli právě ony nemají na svědomí tu výraznější osobitost? Mnou oblíbená pecka Vertigo přináší porci melancholických melodií s drásavým vokálem, který by mohl mít o pár decibelů víc, ale což.

 

 

Na pultech narazíte na celkem tři různobarevná vinylová provedení, z nichž na mě připadla kombinaci Red & Gold. Solidní single jacket edice – drze jednoduchá a decentní zároveň – se stylovými výřezy v režii Nicka Steinhardta z Touché Amoré se povedla na chvalitebnou. Z odposlechu textům na kloub nepřijdete, proto je přibalen plakát, kde můžete hloubat nad vazbami na Ellisův román Less Than Zero a Clarkeovými stesky o existenčních krizích a těžkostech dospívání.

 

Co s hodnocením? Na prvotinu si rád zavzpomínám, ale zarputile trvat na starých hodnotách nehodlám. Alba jako Sunbather mi dávají naději, že blackmetal ještě neřekl své poslední slovo a díky pracovitosti kapel jako Deafheaven může stále zrát. V novince tuším předzvěst mnohem výraznějších výtvorů, proto se s hodnocením mírním ve prospěch příštích nahrávek a vzkazuji, že neprohloupí, kdo koupí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 5.11.13 8:34odpovědět

Ta deska se mi líbí čím dál víc, cosi jako black metal rozprostřený do těch dlouhých kompozic má velkou sílu, skladba "Vertigo" je v tomhle jasným favoritem. Nejde o nic objevného, ale přesto mi tenhle mix přijde celkem neotřelý a v dnešní době povzbudivý. Jen ten růžový obal ... no, raději nic.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky