Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Death Karma - The History Of Death & Burial Rituals part II

Death KarmaThe History Of Death & Burial Rituals part II

Bhut1.2.2019
Zdroj: CD //#BE09
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Pokračování praktik pohřebních ústavů po celém světě. Nahlédněte za okraj a podejte pomocnou ruku při nevšedních ceremoniích. Death Karma opět v plné síle.

Vždycky mě baví, když mi muzika dá něco víc, než je poslechový zážitek. Zejména tehdy, když dojde i k nějakému zajímavě pojatému tématu, které buďto dobře znám, nebo mi jej deska přiblíží, rozvine, či nově představí a tak dále. Takových desek je celá řada a vždycky zůstanou dobře zapsány v paměti těch, kteří materiál obdivují. Nejinak tomu bylo a je s kapelou Death Karma, která v roce 2015 vydala vynikající desku The History Of Death & Burial Rituals s podtitulem part 1. Na sklonku roku 2018 vyšel part 2, který osvětu nadále rozšiřuje.

 

Na jedničce si mě kapela získala zejména tím, že se podívala na umrlčí prkna, která jsou v mé rodné Šumavě zažitou součástí folklóru. Ne, že by se jejich účel dodneška využíval, na to je společnost až příliš vyžehlená a počasí už není z daleka tolik kruté, ale jde o takovou osobní rovinu a jisté vnitřní spojení s daným tématem. O to víc jsem byl zvědav, kterou netradiční praktiku kapela vyloví dále, pokud se bude opět zabývat tuzemskými zvyky. Protože, jak už mnozí tuší, i nyní je každá skladba věnována jiné zemi a tamějšímu tématu spojenému se smrtí. Čechy jsou aktuálně zastoupeny kostnicemi, kterých je po republice dostatek, ale booklet a inspirace pochází z té asi nejznámější – Sedlecké u Kutné Hory. Ale nepředbíhejme.

 

 

Hudebně je novinka blíže rozpoložení Cult Of Fire, čili black metal s výraznými vlivy orientálních kultur, ne, že by orient pronikl do hloubky všech skladeb Death Karma, ale ten rukopis je tam dobře znát. Jde především o jistou bohatost kompozic, o využití množství stylových melodií, o střídání temp a nálad během jedné skladby a další prvky, které jsou pro tvůrce typické. Tím se trochu vzdalují prapůvodnímu EP, které skupina vydala, ale osobně mi to vůbec nevadí. Ta muzika mi sedí, je bohatá a pestrá a stejně tak jsou zdobené i fyzické nosiče. Spolupráce s Davidem Glombou je již lety prověřená a osvědčená natolik, že každá stránka bookletu skrývá veliký příběh a plně propojuje lyrické a celkově tématické světy s hudebním i obrazovým. Nutno dodat, že fyzicky zatím album vyšlo jako CD digipak v netradičním čtvercovém formátu 17x17cm. Nádhera, která mi sice vyčuhuje z police, ale zase je to nepřehlédnutelné. Na LP se tak nelze netěšit.

 

Nejprve jsem myslel, že čtenáře přiblížím k podstatě skladeb a snad je i trochu poučím, o čem že to kapela vlastně hraje a zpívá, ale to by pak dotyční přišli o to správné kouzlo. Ostatně i v bookletu jsou uvedeny odkazy, kam se dále vydat, pokud choutky objevování budou neukojitelné. Takže bez bližšího rozkrývání podstat, které opravdu stojí za to si vyhledat a prostudovat, jen odkážu na seznam skladeb, ze kterého je dobře patrný směr a snad i duch jednotlivých písní. Zajímavostí však je čtvrtá věc New Zealand – Mongrel Mob, která plně nepopisuje praktiku pohřbívání, či jinou ryze se smrtí spojenou zajímavostí. Jde o motorkářský gang, který v dané lokalitě působí jako samostatně fungující jednotka a rodina. Takže zde jde spíše o poukázání na jakousi komunitu, která nežije dle předepsaných pravidel a má svá vlastní, kdy je ve hře nepochybně i život, čímž se můžeme dostat do zajímavých zjištění. To se odráží i v muzice, neboť jde o jednoznačně nejagresivnější položku alba.

 

 

Obecně vzato je dvojka volnější a melodičtější. Rovněž se více povedl i zvuk, neboť jednička i přes svou výbornou hudební náplň dokázala vše pohřbít zvukovým tlakem, čímž se dostáváme vlastně k další reálii, kterým je pohřbívání muziky za živa neopatrným a násilným zacházením ve studiu. Dvojka tímto neduhem naštěstí netrpí, takže se nebojte. Instrumentálně se deska snaží navodit atmosféru příslušné země, což se jí celkem slušně daří. Díky tomu si tak užíváte úžasný výlet po globusu nejen prstem, ale i pocitem. Zkrátka tohle dílo je velice zdařilé a povedené a už nyní se těším na třetí díl.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 1.2.19 12:20odpovědět

Zatímco spousta jiných kapel se holedbá využíváním různých kulturních vlivů na svých albech a nebýt bookletu, tak je nepoznám, tak v Death Burails je skutečně co song, to jedna nepodařená dovolená. Jsem z toho zatím strašně nadšenej, připomíná to, koneckonců i tím konceptem, Kata Ton od Rotting Christ.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky