Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deathrow - The Eerie Sound Of The Slow Awakening

DeathrowThe Eerie Sound Of The Slow Awakening

Bhut25.6.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Album mne nijak neobtěžuje a neuráží, ani si z něj dvakrát nesedám. Jsem potěšen slušně odvedenou prací, ovšem doba její expirace bude možná poměrně krátká.

Pravda, v Itálii není mnoho kapel, které by člověk stavěl na leštěné piedestaly, ovšem tu a tam se najdou uskupení, která zaujmou. Smutný fakt dnešní doby je ten, že mnohé nadějné nahrávky jsou smeteny silnou tsunami dalších, byť lepších jen sporně, a možná právě proto jsem vkládal mnohé naděje v novou fošnu kapely Deathrow a pevně doufal, že vydrží alespoň několik měsíců. Deska The Eerie Sound Of The Slow Awakening však přání nevyslyšela, pro příště bude vždycky lepší nic neočekávat a nechtít.


První hnisavý polibek Deathrow mi uštědřili v roce 2008, kdy se vyklubala chorobná záležitost Gateways To Oblivion. Tehdá šlo o jedinečný depressive black metal, který mohl obstojně konkurovat legendárním Silencer. Přiznám se, že od té doby jsem kapelu nesledoval a příchod letošní desky ve mne vyvolal nemalé nadšení. Těšil jsem se na porci nemocného depresivního blacku, když tu mi Thorns (jediný člen kapely) vmetl do obličeje pravověrný syrový black metal. Thorns je veskrze vytížená osoba - vystupuje především jako bubeník u mnoha těles (Acherontas, Frostmoon Eclipse,  dříve Glorior Belli, Benighted In Sodom a nespočet dalších). Odtud patrně čerpá několik zdrojů inspirace, které pak po svém kuchtí ve vlastním projektu Deathrow, který, jak už mezi řádky můžete vyčíst, obsahuje od každého trochu. Ne, nevyčítám mu to, jen ať si tluče, kde se mu zlíbí, jen ať kouká přes tvůrčí ruce ostatním, ale ať ten výsledek pak stojí za to. Patrně už tušíte, že nepůjde o dobývání horních příček, ovšem nejde ani o topení se v hlubinách včelích rojů, ve kterých se nevyzná ani sám čert.


Tahle deska umí potěšit, umí být příjemná a umí vyvolat u posluchače pocit uznání a drsné našpulení rtů. Jenže občas se v tom drtivém black metalovém burácení sama utluče, což ve výsledku shledávám jako nemastné neslané, kdy se pozornost od hudby odpoutává. Stručně řečeno, jde o lepší průměr. Album nabídne mnohé stylové momenty, kdy vás uhrane buď zdařilý riff, nebo vyšperkovaná melodická pasáž s tajuplným nádechem. Celé pak zní notně potemněle a černě, však jde o zarytý black metal s kořeny v depresivních tůních. Některými skladbami dokonce dává vzpomenout prastarému a už tolikrát zmiňovanému DSBM žánru. Ovšem ty působí mezi jinak slušně sypajícím zbytkem jako prapodivné zjevení. Na druhou stranu dílo zpestřují a dávají lehce vydechnout, ačkoliv atmosféru mají i tak dosti obtěžkanou hutnými břemeny.

 

Jak se vymanit z pastí staletých pavučin? Postačí nahlédnout na materiál z úhlu nestranného jedince a pro jistotu oprostit se od vzpomínek na starší tvorbu. V tento okamžik jsem konečně prohlédl hlouběji do nitra kobky a uzřel řemeslo poctivé, snaživé a svým způsobem i zábavné. Černý kov byl dobyt a ačkoliv hunty nejsou naplněny dle požadavku, výsledná vytěžená ruda má nesporné kvality. Už výše jsem naznačil, že jde o lepší průměr soudobých black metalových nahrávek a u toho také zůstávám. Album mne nijak neobtěžuje a neuráží, ani si z něj dvakrát nesedám. Jsem potěšen slušně odvedenou prací, ovšem doba její expirace bude možná poměrně krátká.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky