Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Uteklo něco málo času, během něhož principál dekadentních kacířů Decline of the I, A.K. pro své posluchače připravil druhou část druhé trilogie, věnující se dánskému mysliteli, filozofu Sørenu Kierkegaardovi. Nové dílo dostalo do vínku název Wilhelm. Myšlenkové postupy a nástin lyriky jsem mírně rozebral v recenzi první části pojmenované Johannes. Kapela rozvíjí, co minule nechala otevřené, rozjíždí spoustu nového a cituje zcela staré. Wilhelm koná ve smyslu morálky, podle zákonů. Bez emocí. Je soudcem, není roztříštěným člověkem. Neexperimentuje. Je věrný, protože tak to je správné...

Když se podíváme na Wilhelm optikou kompletní diskografie, je evidentní, že do celku zapadá přirozeněji, než Johannes. Johannes bylo albem, kde se A.K. se svými spoluhráči snažil vydat doposud nezkoušenými cestičkami, které se zřejmě ukázaly být slepými. Anebo se v závěrečné části trilogie představí znovu. Každopádně se Wilhelm, ať už to znamená cokoliv, obrací vstříc minulosti čelem. Album je, ač tohle označení může být oxymóronem, opět novátorské, hudebně, zvukově i náladově odvážné a dobrodružné. Je mi jasné, že si protiřečím, ale většina kapel, obracejících se ke starším časům, ztrácí svůj progres, hrají na jistotu a všichni jsou spokojeni. Naznačuji, že Decline of the I, kterým na Johannes došel dech, vrací do hry svou divotvornou moc, dadaistickou hru, slepence, velkoměsto, středověk i futuristické vize.

Wilhelm nabízí stejný počet skladeb i prakticky totožnou stopáž jako Johannes. Ostatně vyjma hodinového debutu, na alba kolem padesáti minut si Decline of the I potrpí. Úvodní hymna L'alliance des rats, jak napovídá název, spouští svoji dravou podstatu. Střídají se v ní blackové výjezdy s orchestrací, dunivou elektronikou, blackové screamy s mnišskými chorály a skučením meluzíny a mluveným slovem. Entwined Conondrum do jemného začátku pouští nervní tiky, které promění v deathovou robustnost. Tu samozřejmě rychle střídá beat, elektrárna jak řemen a opět chorály. Albem se vše rozlévá, vrací a opět rozjíždí kamsi…

Skladby mají zvláštně nemocnou atmosféru, plnou neklidu, vzteku i zvláštní melancholie. Zakomponovanou akustikou nemají posluchače uklidňovat, konejšit. Matou ho.Tempo se proměnlivě rozvíjí potřebnou gradací. Blasty jsou všudypřítomné, ale ne zcela. Kapela stejně jako v minulosti klidně zvolní na ultrapomalé tempo. Jindy liská zuřivost mezi stěnami masívních ploch. Wilhelm je otevřeným i klaustrofobickým dílem. Je robustním, stejně jako éterickým. Vše má své místo, prostor a čas.

Pestrosti nahrávky napomáhají i zpěvy. Zpěvů je zde hodně. Hlasů rovněž. Kromě bubeníka se k mikrofonu hrnou všichni. Navíc zde pohostinně přispělo duo T.C. (Regarde les Hommes Tomber) v L'alliance des rats a Vestal (Merrimack) mluveným slovem rovněž v L'alliance des rats a v závěrečné The Renouncer.

Výborného, detailního zvuku kapela až na bicí party, které byly nahrány, smíchány a zmasterovány Francisem Castem ve studiu Sainte Marthe, docílila ve svých osobních studiích. K plnému obrazu nahrávek Decline of the I patří nejen hudba a vhodný zvuk. Je jím samozřejmě i vizualizace. Artwork vytvořil známý Dehn Sora (BaN, DsO) a videoklip k L'alliance des rats natočila Laura-Lee Soleman. Pořízené fotografie vytvořil William Lacalmontie (Alcest, Crown). Vzhledem k tomu, jak bezvadně zapadají do umělecké tváře Decline of the I, je jasné, že A.K. vše stále drží pevně pod kontrolou a je jedno, kdo fotí a co fotí.

Po mírném zaváhání u Escape a zejména Johannes se s Wilhelm Decline of the I vrací velikost, hravost a rozmáchlost. Kapela nepotřebuje opakovat vyřčené, ani pokoušet neustále nové a nové směry. Vlastní vesmír – vnitřní i vnější – A.K. je natolik šílený a tvůrčí, že se stačí ponořit pořádně do hloubky a pak zprudka vynořit. A letět…