Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Noví Deep Purple jsou venku a svět se točí dál. Po vynikající Purpendicular, nadprůměrné Abandon, slušné Bananas a obstojné Rapture Of The Deep tu máme další placku, která dozajista opět potěší skalní příznivce hard rockové legendy. Ovšem to je asi tak vše. Nemá cenu si nic nalhávat. Deep Purple jsou již dávno za zenitem a tvorbu posledních patnácti let můžeme nazývat všelijakými přívlastky, jen ne vzrušující, nápaditá nebo dech beroucí. Na místo neotřelosti a brilantně aplikovaného instrumentálního mistrovsví se postupem času vkradla šeď, nuda doprovázená slabým odvarem své vlastní velikosti.

Now What?! bohužel z nastoleného trendu neuhýbá ani o píď. Pánové sázejí na nekonfliktní, v jejich dosavadní kariéře x-krát použité šablony, které, jak se zdá, bez větších problémů snesou s odstupem času opakovaný, nenásilný proces recyklace, na jehož konci spatří světlo světa výtvory vždy zdánlivě svěží a čerstvé. Skutečně vynikající skladbu tak na ploše celého alba budete úspěšně hledat jen s nemalou dávkou fantazie a tolerance. Pár světlých momentů sice vyplyne na povrch během příjemně rezonujícího otvíráku "A Simple Song", závěrečné stylové poctě hororové legendě "Vincent Price" a především majestátné "Uncommon Man", ovšem zde výčet pozitivních záchvěvů končí. Zoufale postrádám jakýkoliv záchytný bod, odrazový můstek, cokoliv, co by mě dokázalo probrat z letargie. Nebýt brilantního výkonu Dona Aireyeho, jehož klávesové party bez nadsázky drží zbytek nemastného neslaného materiálu alespoň nad hladinou potupného podprůměru, měli bychom co dočinění s nejhorší nahrávkou Deep Purple, alespoň co se posledních dvou dekád týče.

Pánové evidentně nikam nespěchají, nikomu nic nedokazují. Užívají své jmění, slávu a jednoduše hrají. Fakt, že ještě vůbec dokáží posbírat motivaci a natočit nové album, si jistě zaslouží bezbřehý obdiv, nicméně zdali podobný počin stále ještě vnáší do obsáhlé diskografie této legendy kvalitu hodnou jména Deep Purple, je přinejmenším velmi diskutabilní.