Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Def Leppard - Hysteria

Def LeppardHysteria

Bhut8.1.2013
Zdroj: černý 12" vinyl
Posloucháno na: Sony PS-LX 22; Sony STR-GX 590; 2x Speaker System PS 555 E 40 Watt + 2x Speaker System PS 8100 E 40 Watt
VERDIKT: Rok ’87, Anglie, Def Leppard – Hysteria na černém kotouči. Nádherná práce, jak vizuálně, tak hudebně a především je v této nahrávce obrovský kus srdce.

Předně chci říct pár slov, proč vlastně píšu takhle starou desku. V posledních několika dnech, ne-li týdnech, jsem tak nějak přejeden vším novým, které mne postupně jaksi přestává oslovovat. Jsou tu nová alba, která se mi líbí, zaujmou, ale jejich kouzlo se po pár dnech vytrácí. Na kopytech je roznáší album jiné od jiného interpreta, či snad i žánru. Ale přesto všechno se najdou momenty, kdy se prostě musím vrátit o několik let zpět a pustit si to, co se zjevně jen tak neoposlouchá a neomrzí. V čase, kdy jsem psal tuto recenzi, jsem čerpal dovolenou. Odjel jsem do svého krásného rodného města a na tátově aparatuře si trochu zavzpomínal na své dětství. Jako malého parchanta mne rodiče konejšili tóny Hanky Zagorové zpívající nějaké šlágry od Toma a Jerryho, pak tu byly gramodesky od Šmoulů a podobné. Já, jakožto zvídavé dítě, jsem však v deskách pátral po něčem jiném. Probírat se nekonečnými ksichty na velkých obalech bylo sice nudné, ale tu a tam se cosi zalesklo. Mimo jiné to byl právě vinyl Def Leppard a jejich Hysteria. Apelování na rodiče mělo úspěch a já tak okusil první zvuky rockové hudby… Čas šel dál, starý gramec odešel a společně s ním byly všechny ty velké černé kotouče ukryty do skříně. Není to zas tak dávno, co si táta udělal radost a sehnal si gramofon a já se tak nyní můžu těšit z poslechu a celého rituálu při pouštění černého asfaltu.

 

Trošku delší nostalgický úvod vystřídá už jen čisté věnování se danému počinu. Tak předně poukážu na věc, která mne od prvního kontaktu zaujala a de facto se mi líbí dodnes. Je jím nepochybně velký artwork, který hraje hezkými barvami. Vždycky jsem jej s chutí prohlížel a přemýšlel nad významem podivné tváře, modro-zelenými diodami podivně se klikatící a trojúhelníkem, který je takovou dominantou obrázku. Ten obal se mi prostě líbí i dnes, po tolika letech…

 

Za zajímavost určitě stojí zmínka o bicmenovi – Ricku Allenovi. Album bylo natočeno v roce 1987, ovšem tři roky předtím na Silvestra, prodělal Rick vážnou dopravní nehodu. Musela mu být amputována levá ruka, on se však svého bubenického života nevzdal a pokračoval dále s jednou rukou a vlastně tak působí i dodnes. Klobouk dolů. Hysteria byla vlastně první deska Def Leppard, kde bubnoval jen jednou rukou. Tak dost bylo řečí okolo a hýbneme se rovnou k hudbě samotné.

 

Jemně pouštím přenosku a s letitým praskáním pozvolna nastupuje první song Women. V této skladbě mě vždycky uhranuly vokály, takové zvláštně hrubě pištivé hlasy. To je asi věc, která mne jako malého na desce bavila nejvíc – vokál. Nicméně celá první strana s sebou přináší spoustu hitových skladeb, které se dobře pamatují a snad se ani nedají zapomenout. Jsou jimi už zmíněná Women, dále pak Rocket, Animal nebo třeba Pour Some Sugar On Me. Je to vlídně vedený hard rock s trochou jiker budoucího heavíku. Svěží skladby, svižné refrény a vůbec to na mě působí dost živě, a že bych se nudil, to se říct skutečně nedá. Závěr první strany tvoří pomalejší kousek Armageddon It. Kouzlo vinylů je v tom, že je deska rozdělena na dvě části. Máte pak příjemný čas na drobný odpočinek, dojít si pro nové pívo, kafe, nebo jen na wc. O to soustředěněji pak přistupujete ke straně druhé. Tu by měla otvírat taky nějaká pecka, jako tomu je na samém začátku alba. Proto je rozmístění skladeb poměrně důležitý prvek. V případě Def Leppard tento fakt, však trošku pokulhává, neb skladba Gods Of War nepatří mezi mé favority. Ovšem následující Don’t Shoot Shot Gun už je o něčem jiném. Energie a kreace se na mne valí za nenápadného doprovodu praskání postarší desky. Další hitovky ukrývá strana B, kterými tedy jsou Hysteria, či Excitable. Tahle muzika mne asi nikdy nepřestane nudit. Ačkoliv toto album znám nazpaměť, rád se k němu vracím. Líbí se mi osobitý napůl umělý zvuk bicích, zmíněné zpěvy a drobné využití elektroniky a efektů. Než se toho všeho dokážu nabažit, mám tady nelibé chroupání a cvaknutí. Se zvláštním zájmem pak pozoruji, jak se přenoska ladně vrací do své základní polohy…

 

Závěrem snad jen podotknu, že když jsem kdysi sehnal toto album v mp3, nějak to postrádalo tu atmosféru. Nevím, jestli je to tím placatým zvukem vinylu, nebo rituálem při jeho poslechu. Nějak se mi vytratilo ono kouzlo… Nicméně po stránce hudební je tato deska dosti vyspělá a upřímná. Jistěže tu máme v diskografii Def Leppard ještě líbeznější kousky, ovšem k tomuto albu mám vřelý vztah. Je to spíš můj individuální vjem a jak je jistě poznat, recenze byla spíš vzpomínkovou nostalgií, než plnohodnotným článkem. Snad se nezlobíte…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky