Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - Adrenaline

DeftonesAdrenaline

Jirka D.3.4.2010
Zdroj: CD (#9362-46054-2)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Tady to všechno začalo – album upřímné, naléhavé a svým způsobem výborné, jenž odstartovalo kariéru jedné skvělé kapely a kterému se ocenění dostalo až později. Vracím se rád.

Korn máme za sebou, posunujeme se k další kapele, které patří v mých vzpomínkách čestné a nenahraditelné místo – Deftones. Když jsem přemýšlel, která alba z jejich diskografie vybrat k připomenutí, první myšlenka zaletěla k White Pony, které je asi nejlepší a hlavně mě v roce 2000 zastihlo zcela připraveného a plného očekávání. Jenže recenzi na bílého poníka jsem tu psal, i když nevím, jestli je čím se chlubit, byl to můj úplně první pisálkovský pokus, takže to tak berte. Abych to neprodlužoval, volba tentokrát padla na starší věci, které jsem nezachytil přímo v roce jejich vzniku, ale přesto jsem je následně protáčel tak často, že snad nebude přílišná troufalost něco o nich napsat. Mnozí asi už víte nebo přinejmenším tušíte, řeč bude o druhé desce Around The Fur (1997) a debutu Adrenaline (1995), kterým dnes začneme.

 

V roce vzniku mě album Adrenaline rozhodně nezastihlo, na to jsem byl ještě dost malé pivo a když tak hledám v paměti a zkouším objevit nějaké skryté vzpomínky, vlastně ani nevím, kdy se začal psát rok nula našeho vzájemného vzatu. Čert to vem. Adrenaline má potenciál ohromit i dnes a to je asi to nejdůležitější, co dělá velkou desku velkou deskou a kapele dobré jméno. Deftones ovšem zahájili svou kariéru o hodně dříve, vlastně se znali už od studií a tahle nahrávka je vyústěním všech společně strávených chvil a vzájemných vztahů. Z této desky je totiž více než z kterýchkoliv jiných cítit společné nasazení a jak se dnes říká „srdce“. Pokud snad Adrenaline ještě neznáte a pustíte se do poslechu, objektivní kritéria budete muset nechat ve větší míře stranou – zvukově syrová hudba s hodně zvýrazněnou Carpenterovou kytarou, která nemá problém přebít vše ostatní včetně zpěvu, jenž je zase sejmutý ... no, nazvěme to autenticky, ale stejně tam můžeme použít slovo nekvalitně ... ale třeba i přirozeně. Jenže kouzlo Adrenaline je právě v tom, že tahle kvalitativní kritéria jsou jaksi mimo (i když třeba bubnování snese měřítek přísných, stejně jako hra na kytaru) a album funguje úplně v jiné rovině. Spíš mám ale dojem, že už jsme natolik zblblí dnešními vyleštěnými nahrávkami, že máme problém přijmout přirozeně znějící věc. Je na čase to změnit.

 

Když jsem přemýšlel o vhodným adjektivech pasujících k této nahrávce, došel jsem k sugestivní, upřímná, naléhavá či procítěná. Všechny tyto atributy Deftones dál pilovali a zdokonalovali ruku v ruce s lepšícím se projevem hráčským i vokálním a samozřejmě s rostoucími náklady na masteringy, ProTools a podobné nezbytnosti, kterými je prý dlážděna cesta ke slávě. Přesto základní kameny dnešních Deftones byly položeny právě na této desce a již tehdy, v roce 1995, kapela jasně ukázala, že jakékoliv škatulkování jako nu metal a podobně, je na ní krátké, protože od samého počátku tu stojí zcela svébytná formace, která sem tam zavadí o jakousi žánrově čistší polohu, ale přesto si nepopiratelně kráčí svou vlastní, alternativní cestou. Už tehdy dokázala dát dohromady skvělé písně jako „Bored“, „Nosebleed“, mírně odlišnou „7 Words“ či poměrně rychlou „Engine No. 9“, které svou atmosférou naplněnou vnitřní výpovědí Camilla „China“ Morena dokázaly strhnout a jasně ukázaly, že tahle kapela se v ruchu doby neztratí.

 

Vůbec je zajímavé sledovat, kolik emocí se do těch skladeb podařilo dostat, kam až je dokáže vokalista „vytáhnout“ a zaujmout tak posluchače, který v podstatě ani nemusí mít tušení, o čem se zpívá a přesto to cítí na těle, zvláštní mrazení, skrytý vztek, životní zklamání... Stejně tak podkres kytary v pomalejších pasážích a její pravidelný nástup do ostře vyřezávaných „monologů“ je vynikajícím způsobem fungující kontrast, jehož se při poslechu skvěle chytá a jenž posouvá tuhle desku zase o kus dopředu. Zvuk Carpenterovy kytary je prostě pojem, kdo zná Deftones a ví, kam se tenhle projev časem posunul, nalezne bezpečně základy všeho budoucího právě na tomto albu. I proto je mám hodně rád, i když měřeno čistotou a leskem nedosahuje takových vrcholků, jako desky příští. Pro takové z vás si z bodového ohodnocení jednoho bobříka (ti přísní dva) odečtěte, já s lehkými vzpomínkami a falešnou sentimentalitou hodnotím výš.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky