Recenze: Deftones - Diamond Eyes

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

DeftonesDiamond Eyes

Jirka D.2.7.2010

Zdroj: CD (#523990-2)

Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70

VERDIKT: Zapomeňte na předsudky a nechte se odnést touto muzikou, za vaše úsilí budete odměněni mnohonásobně. Nehodnoťte podle prvního poslechu, rychlá rozhodnutí jsou příčinou mnoha chyb. Vnímejte, nechte se okouzlovat a poslouchejte. Mně se toto album proměňovalo v čase výrazně, stále jsem hodnotil a přemítal, jak to vlastně patří a jak to má být. Nepatří a nemá to být, všechno je nakonec jinak.

Cesta k této desce byla složitá a pro kapelu, zasaženou tragickou událostí jednoho svého člena, představovala velkou zatěžkávací zkoušku. Jednotliví parťáci Deftones se znají ze školy už od dob mládí, i když nejvíc je asi sblížil společný koníček – skateboard. Chino Moreno, Stephen Carpenter, Chi Cheng a Abe Cunningham založili kapelu už v roce 1989 a od té doby bylo jedinou změnou přijetí pátého člena, Franka Delgada někdy v roce 2000, i když se už jako host podílel na prvních dvou albech. Mohl bych tu dlouze vyprávět, jak se z původně nu-metalové kapely (první album Adrenaline vychází rok po eponymním a průlomovém albu KoRn) stala veličina s vlastní tváří a výrazem, ale bylo by to opravdu dlouhé. Deftones jsou naprosto svébytnou kapelou, která našla svůj vlastní výraz, založila vlastní ligu a zcela nedostižně jí kraluje už dlouhá léta. Pouze silní přežijí…

Následovník Saturday Night Wrist (2006), byl naplánován na rok 2008 a jmenovat se měl Eros. K vydání této v pořadí šesté studiové nahrávky zatím nedošlo, v listopadu tohoto roku měl baskytarista Chi Cheng vážnou dopravní nehodu, po které upadl na velmi dlouhou dobu do komatu. Bez jeho souhlasu se kapela rozhodla desku nevydat a začala pracovat na zcela novém materiálu až rok následující, post baskytary byl dočasně obsazen dlouholetým přítelem kapely Sergiem Vegou. Osud samotného Chenga je stále nejistý, na podzim roku 2009 proběhl dvoudenní benefiční koncert, na kterém vyjádřili svůj soucit s osudem parťáka takoví muzikanti jako Dave Lombardo (Slayer), Greg Puciato (The Dillinger Escape Plan), Tommy Lee, Mike Shinoda (Linkin Park), tři členové System of a down, Alexi Laiho (Children of bodom), kapely Incubus, Cypress Hill, P.O.D., Far a mnoho dalších. Chengův stav se začal zlepšovat v květnu 2010 a dle nejnovějších zpráv z května letošního podstupuje další operace a rehabilitace. Ale už se zase zakecávám...

Chi, we missed you dearly in the making of this rekord. You’re in our minds always. Hope to talk with you again soon. Buddy.

Love, Chino, Steph, Frank, and Abe.

Diamond Eyes je oním albem, které nahradilo nikdy nevydané Eros a kterým měli Deftones vykročit do svého nového bytí. Každý by asi čekal album naplněné steskem a smutkem, přesto se Chino proti podobným spekulacím ohradil: „Nerad poslouchám problémy lidí … mám rád hudbu. Podobným naříkáním je hudba zahlcována od počátku 90. let. Tohle se přežilo … Na této nahrávce zpívám velmi málo o sobě, mám rád skladby, kde můžu vystoupit ze svého bytí...“ Začtete-li se do textů, zjistíte, že jsou spíše lyrické, imaginární a skoro až magické. Přesto je nahrávka prodchnuta silnou melancholií, citlivým smutkem a zamyšlenými okamžiky – ať už je budete hledat v úvodní „Diamond eyes“, páté „Beauty school“ nebo předposlední „976-Evil“ – které dávají albu velmi silný nádech a příchuť čehosi niterného. Stejně tak nechybí ostré pasáže, které potvrzují stále skvělý vokál Morena a které vám budou jezdit po zádech ještě chvíli po odeznění posledního tónu (za všechny „CMND/CTRL“). Chvílemi mám pocit, jakoby se Deftones navrátili do svého staršího období, jakoby se albem linul odkaz White Pony a snad i desek starších. Přesto zní všechno nově, neobehraně a intenzivně. Album je to silné, uvěřitelné a přesto lehké a svěží.

You’re shooting stars rom the barrel of your eyes… And it drives me crazy, just drives me wild.

Zajímavý je rovněž booklet, řekl bych nejstřízlivější v historii kapely, jednoduchý, srovnaný sám se sebou. Bílé texty na černém pozadí, písmo typické už pár let, jedna fotka a hromada vnitřních pocitů. O zvuk se tentokrát postaral Nick Raskulinecz, kterého mnohým z vás netřeba představovat – mimo jiné poslední deska Alice in Chains, One by one od Foo Fighters a další.

Přemýšlím, co dodat závěrem. Diamond eyes není jednoduchým albem, vyžaduje si trochu specifický přístup a dostatečně vnímavého posluchače. Ale to není u Deftones nic nového, tahle parta není jednou z mnoha a rovněž jejich muzika je symbol sám o sobě. Tady víc než kde jinde platí, že je potřeba poslouchat srdcem a ne hlavou … hranice padají, duše se osvobozuje a prostor a čas splývají. Vzlétněte…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)