Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - Koi No Yokan

DeftonesKoi No Yokan

Jirka D.24.2.2013
Zdroj: černý 12" vinyl, 180 g (# 9362-49459-0)
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Aktuální Deftones jsou stále silní ve svých pozicích a přesvědčiví ve svém výrazu. Na míle se vzdalují všem rádoby metalovým artistům, jejichž pózy mizí s příchodem nového dne. A to se mi líbí. Snídat, prosím.

Pokládám se za Deftones závisláka a i když nemám potřebu vynášet všechny jejich desky do hudebního nebe, každou mám svým způsobem rád a na každou nově přicházející se třepu nedočkavostí. Kdybych tu psal o tom, že rukopis Deftones se časem vyprofiloval do čisté a naprosto svébytné polohy, jen bych opakoval sám sebe a možná i některé, kteří přišli na to samé v běhu let. A ti, co na to nepřišli a stále žijí v nějakém světě nu metalových iluzí, nechť v něm žijí i nadále, jejich problém.

 

„Koi No Yokan“ je druhou deskou, na níž se nepodílel stále marodný basista Chi Cheng a jeho místo opětovně zastoupil Sergio Vega. Ostatní členy snad představovat netřeba, tahle čtveřice to spolu táhne neuvěřitelných 25 let, i když pravda, Frank Delgado byl na soupisku doplněn o pár let později. Název desky znamená „Předtucha lásky“ a jde o sedmou studiovku Deftones ... vím, statistika ... poznámka poslední – nakonec jsem se rozhodl sepsat edici vinylovou, i když jsem poslouchal i CDčko a především edici amerického webového kšeftu HD Tracks, která je ze všech tří zvukově nejlepší. Pokud vás zajímá víc, mrkněte na doprovodný článek v rubrice Ozvěny.

 

Tak, konečně … deska mi opětovně dohrává, stále dýchám zdlouhavě a hluboce ... jdeme na to. Předně, čekat od Morenovců překotné změny by bylo jak močení mimo mísu – nepatřičné a především úplně zbytečné. Vytvořený a tokem času vybroušený model funguje, svou poznatelností staví veškeré následníky i současníky do role plagiátorů, pokud se vůbec někdo o něco podobného pokouší. Atmosférický projev Deftones v čele s výrazným vokálem China Morena (neuvěřitelné, jak se tenhle týpek za ty roky posunul) je poznatelný od prvních okamžiků desky a hned první skladbou „Swerve city“ kapela dává jasně najevo, že ze svých standardů neubírá ani píď. Stejně nepatřičné by bylo se domnívat, že se kapela zasekla na místě a spokojená se svým jistým si hladí bříška a snivě se usmívá do éteru. Velkou změnou, jíž si mnozí všimnete, je zvuk Carpenterovy kytary, kterou si buď podladil, nebo na ni natáhl další tlustou strunu. Její projev posadil do podstatně větších hloubek a v takové „Poltergeist“ ryje brázdu dosti hluboko. Baskytaru naštěstí nesupluje moc často, což se o některých djent-zázracích říct nedá.

 

Skladby samotné nesou jasný rukopis Deftones, silné atmosférické polohy zastřešené Chinovým vokálem jsou prostě síla a komu tahle poloha sedla v minulosti, bude spokojen. Nemám dojem, že by na téhle desce kapela přišla s tím nejlepším, její minulost v čele s „White Pony“ (2000) je hodně silná a stejně tak předchozí „Diamond eyes“ mi sedí víc. Na můj vkus ubylo Delgadovy práce s elektronikou a stejně tak neobjevíte experimentálněji laděné songy, které se na nahrávkách Deftones sem tam objevovaly. „Koi No Yokan“ se tváří podstatně civilněji, stravitelněji a předvídatelněji než některá starší alba, což někteří ocení a jiní se budou bít v prsa a volat po změně. Deska má hned od svého úvodu neskutečný spád a drajv, jedna skladba střídá druhou a první brzda přichází až s pátou „Entombed“, u níž vám kolem hlavy procválá stín bílého poníka stejně jako u deváté „Rosemary“. Sedmá „Tempest“ zase představuje jeden z těch šroubů do hlavy, co se po jednom poslechu zatočí a který nejde dostat ven; svým způsobem jednoduchá, ale neuvěřitelně nakažlivá záležitost, kterou si budete broukat ještě při večerním čištění zubů.

 

Zvukově je tahle deska namlsaná a je jasné, že musela stát koláč peněz. Sound působí mohutně, silně heavy, kytara je intenzivní jak krupobití („Goon squad“), Chinův projev přichází odněkud shůry a patří k těm, které zklidňují a mrazí v zádech současně. Za nejlepším zážitkem je třeba jít ke zmíněné HD Track edici, vinyl má bohužel své mouchy.

 

Dost ale bylo slov, aktuální Deftones jsou zkrátka stále silní ve svých pozicích a přesvědčiví ve svém výrazu. Na míle se vzdalují všem rádoby metalovým artistům, jejichž pózy mizí s příchodem nového dne. A to se mi líbí. Snídat, prosím.

 

Doprovodný článek: Předtucha lásky // Koi No Yokan

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 30.11.12 7:09

Dodneška nechápu co má tolikero lidí proti Axiomě... Nebyl bych daleko od pravdy, kdybych řekl, že Axioma je má snad nejposlouchanější deska vůbec... Plná božích nápadů (svého času u Enslaved novátorských), se skvělým zvukem, nepřístupná a zároveň tak lehká... I dnes bych jí napálil plných 100%. Naopak vychvalovaná Vertebrae je dost krkolomná a nezáživná, člověk aby se prodíral než najde výbornou pasáž... Ale jen můj dojem. K Riittiir zatím nechci psát unáhlená slova. Stoprocentní jako Axioma není, songy 5, 7 a 8 mě nudí, ale jinak rozestavěný styl posledních desek dotahují k dokonalosti. Třeba taková Roots of the Mountain je šperk. Larsenovy vokály jsou na celém albu parádní, naopak Grutle už to možná občas až přehání. Jelikož jsem vlastníkem originálek jak Axiomy, tak i Riitiir, tak jako výrazné negativum musím zmínit grafické zpracování desek. Hezký přední obrázek a čau nazdar. Obě desky jsem si koupil v digi verzích, takže ne v těch klasických, obvykle chudých jewel a čekal jsem od toho trochu víc, no. A dovolte mi dodat i to, že tahle recenze se opravdu nepovedla. Dlouho jsem nečetl takový žblept, recenzí bych to určitě nenazval.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky