Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deftones - Ohms

DeftonesOhms

Jirka D.2.12.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Nová deska Deftones není na první dobrou a po předchozí Gore je potřeba se u ní zastavit. Nebo aspoň zpomalit.

Trochu jsem se teď zarazil, protože aktuální, devátá studiovka Deftones mě donutila bilancovat a vůbec si nemůžu vzpomenout, jestli se tak stalo i někdy dřív. Asi je to poprvé. S touhle kapelou to mám tak, že snad kromě prvních dvou desek, které ke mně přišly více méně současně, všechny další přicházely tak, jak plynul čas. Ono to vypadá jako úplná banalita, ale když se nad tím zamyslíte, má to svou hloubku. Zvlášť v době, kdy si za pár minut můžete stáhnout celé diskografie v podstatě jakékoliv kapely a během jednoho týdne naposlouchat všechno, co té kapele trvalo vymyslet roky a většinou desetiletí. Žít vedle sebe a mít v sobě vzpomínky na každou novou desku je zážitek, který se nedá koupit za žádné peníze.

 

Novinka Ohms s sebou nese spoustu jistot, nějaký ten návrat do historie i malý krůček dopředu. V tomhle ohledu je v ní vše, i když upřímně mám pocit, že udržení status quo převažuje nad progresí za každou cenu. Budiž. Zvláštním způsobem se dřívější jistoty a nový pohled prolíná na artworku, který má na svědomí opravdu dlouholetý spolupracovník kapely Frank Maddocks, s nímž Deftones spolupracují už od White Pony (2000). Řeknu to tak - Deftones mají jedinečné obaly alb, hodně netradiční, v žádném případě laciné nebo plné žánrových klišé. I ta lebka na eponymu z roku 2003 je v jejich podání úplně něco jiného než tradiční metalový pohled na věc. Pokud by vás to zajímalo, tak moje nejoblíbenější obálky jsou ty k poslední desce Gore (2016) a předchozí Koi No Yokan (2012). Obal k Ohms je pak asi ten nejodvážnější, s jakým kapela kdy přišla (podobně na tom byl svého času obal k White Pony) a nabízí celou řadu otázek, co je za ním skryto. Včetně třeba spekulací nad tím, že jde o poctu Chi Chengovi. Každopádně někdo si dal tu práci a dal světu vědět, že na obalu je těch teček celkem 12.995 a dokonce kolem toho běžela kampaň pro fanoušky „kup si tečku“. Peníze pak šly na dětskou nemocnici a humanitární nadaci. Má to smysl? Já bych řekl, že jo.

 

Deftones band

 

Z jistého pohledu návratem do historie je zlanaření Terry Datea coby producenta, s nímž Deftones naposledy spolupracovali v roce 2003 na svém čtvrtém, eponymním albu. Tuhle informaci jsem si přečetl až dodatečně (myšleno po celkem intenzivním naposlouchávání Ohms) a aniž bych chtěl nějak machrovat, právě desku Deftones mi novinka připomněla nejvíc. V čem? Řekl bych ve dvou věcech, které spolu do jisté míry souvisí. Předně se mi do alba těžko dostává, je zvláštně uzavřené, bez jasných hitů a záchytných bodů. Působí sevřeně a pokud něco vyčuhuje ven, je to výjimka. V roce 2003 byla touhle výjimkou skladba Minerva, absolutní pecka a jedena z nejlepších skladeb, co kdy Deftones dali dohromady (zkuste klip ZDE). Tentokrát je to titulní song Ohms, který je taky naprosto skvělý a má všechno, co definuje tuhle jedinečnou kapelu. Ale to je vše. A není to málo.

 

Zbytek desky, tedy vlastně skoro celá deska, si žádá trochu času a trpělivosti, což se v dnešní době může zdát jako nedostatkové a velmi vzácné zboží. Tím líp. Aspoň to člověka donutí se zastavit nebo aspoň zpomalit. A taky zamyslet. Album Ohms je k tomu předurčené a možná právě v tom je největší jeho síla. Nedává se zadarmo, byť při letmém doteku vypadá přesně tak, jak jsme u Deftones zvyklí - jejich zvláštně zasněný, melancholický metal jako jednoznačně identifikovatelné znamení je naplno rozehrán i zde. Příjemně houpavé riffy, Chino Moreno rozezpívaný do neskutečné šíře, lehce nervní rytmika, to všechno tady je, ale nic z toho nevyčnívá. S výjimkou poslední skladby žádné ultra hity, ale poctivě budovaná atmosféra, poctivě vystavěné skladby. Stejné zbraně jako vždy a přitom natolik odzbrojující. Jediná něco jako novinka je brutálnější zvuk kytary, na kterou Stephen Carpenter natáhl devátou strunu. Nejslyšitelněji je to znát ve skladbě Error, ale víc než zajímavost to není.

 

Protože kouzlo desky není v počtu strun. Kouzlo je v atmosféře, náladě a v kontrastech. Právě ty se asi nejvíc projevují ve dvojici skladeb Pompeji a This Link Is Dead. První z nich je závan skutečně lehké, zasněné skladby na desce (podobně jako Headless), ta druhá všechno strhá, je ostrá a nervní, škrábe po tváři (trochu odkaz na White Pony). A mezi nimi vesmír zvuků a velká chvíle pro Franka Delgada. Nenapadá mě moc kapel, které by dokázaly něco podobného. Vlastně mě nenapadá žádná - nejsou žádní druzí Deftones, žádní následovníci.

 

 

Pokud mi něco vyloženě nesedí, je to hodně komprimovaný a unavující zvuk z dílny cenami ověnčeného Howie Weinberga, který s nimi dělal nejen předchozí album Gore, ale taky Saturday Night Wrist (2006) a ikonickou desku Whity Pony (2000). Deftones nikdy na poli přirozeného a vzdušného zvuku nevynikali (a přitom by se k jejich produkci tak hodil!) a ani tentokrát se nikam neposunuli. A je jedno, jestli má výsledek na svědomí Weinberg nebo dříve podobný zabiják dynamiky Ted Jensen. Unavující, byť silně profi jsou desky od obou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

MCA / 2.12.20 9:04odpovědět

Moc nechápu, proč všude píšou, že deska neobsahuje hity, špatně se do ní dostává, je sevřená, bez záchytných bodů a blabla..Podle mě je to přesně naopak. Genesis, Urantia, Error, Radiant City, Ohms to jsou všechno hity jako prase, které fungují na docela první dobrou. Proti Gore, která byla taková mdlá (i zvukově), toto alnaopak zaujme a strhne velmi rychle

Pajdulakai / 12.3.21 20:05odpovědět

Naprostý souhlas. Jak jsem vždy souhlasil s recenzenty, že kapela má výjimečně kvalitní a vyrovnanou diskografii, s Gore se to změnilo. Byla to nezajímavá, skoro až unavující deska, jakkoli koketerie s dreampopem v pomalejších věcech často mívala naprosto hypnotizující účinky, na Gore to nefungovalo. Nefungovaly ani nářezovky typu Doomed User. No a te´d přišlo album Ohms a vše je zpět a to dokonce i s nadstavbou. A tou je hitovost a to až neuvěřitelnou. Na první dobrou funguje dobrých pět, možná šest skladeb, je to u Defs až neobvyklé. Jakoby se chtěli fandův za Gore nějak revanšovat. Za mě Ohms parádní album, nejlepší kusy jsou právě ty, které na první dobrou neútočí, tedy Spell Of Mathematics, Popmpeji či Headless.

Victimer / 2.12.20 6:38odpovědět

Každou novou desku Deftones si pouštím rád, je to jistota a dobré pořízení. Ohms mi v celkovém výčtu jejich alb asi trochu zapadne, ale sympatie zůstanou.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky