Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O španělském obskurním projektu Délirant jsme se poprvé zmiňovali v souvislosti s jeho debutovým počinem ZDE v Nedělním poslechu. Eponymní dílo slibovalo sympatické vykročení do spáru blackově zvrácených tužeb, ale čas významně pokročil. Já jsem za tu dobu dokonce zapomněl, že jsem tohle nedělní čtení sepisoval, měl jsem za to, že tak učinili pánové Sorgh nebo Garmfrost. Ale co si sám neuděláš... :) Za Délirant stojí jistý Daniel B., jehož další samotářský pohyb po podzemních úžlabinách můžeme pozorovat v projektech Negativa, respektive Hässlig. Teď ale nastal čas znovu aktivovat Délirant. Najít sedm způsobů, jak vyžrat myšlenky z hlavy skrz schizoidně disonatní formu black metalu. Podivně jej kolébat a pak jedovatě vysílat ty tóny, které vyženou ven všechny slastné vize, které jsme si uložili do paměti.

Na první dobrou zní materiál druhého alba rozhodně atraktivně. Až ty další odhalí pár nástrah a celkově hodně nezdravou náladu. Thoughteater je zhrzený průvodce černými myšlenkami, které se mění v dezolátní prázdno, možná rovnou psychickou poruchu. Posláním alba je ubíjet stereotypním tlučením a disharmonickým riffováním. Pak už záleží na tom, jak umí být materiál tvárný a umělecky přesvědčivý. Což se snaží být, ale vzadu je neustále poháněn dost rutinním motorem. Thoughteater je poměrně nekomplikovaný materiál a drží se v nižších patrech disonance. Na vyšší umění nedochází, překvapení se nekoná.

Album umí zrychlit a nejen hypnoticky lákat do už průhledných pastí, ale jediné excesy, kterých se dočkáme, jsou spíš takové stylové pomlčky, než skutečné vykřičníky. A ani těch není mnoho. Takže po pár posleších se člověk přistihne v takové normální disharmonické bublině, kde je sice hezky nepříjemně, ale taky je to docela zívačka. To klubíčko zlobivého nesouladu hlodá jen trochu. Respektive někdy. A vrátím se k tomu, že i když se jedná o ryze podzemní dílo a svým způsobem extrém, tak je to pořád taková hodná a atraktivní deska. Vlastně to nedá moc práce se ponořit, ale pořádně zahýbat smysly už ano.

Ano, občas to podivně hlučí a kompaktnost desky se hezky rozpadá, ale osobně bych uvítal těchto narušení více. Délirant je nadále sympatickým projektem, který svou tmu podivně ohýbá, ale styl, jakým je druhé album nastaveno ubírá na přitažlivosti tím, jak některé jeho pasáže zní vyloženě nepřekvapivě. Zachraňuje to až um autora ty ohrané disonantní postupy aspoň trochu rozvrstvit a rozehnat. Ať už ruchovým, anebo důraznějším momentem, jakoukoliv změnou tempa - ta melodická gradace ve druhé skladbě je velmi nakažlivá. V pomalejším módu má totiž deska trochu nechtěné účinky, začne svým kolébáním uspávat. 

Právě proto, že mi druhá práce Délirant úplně nepřirostla k srdci, jsem své poslechy neustále odkládal a znovu na ně najížděl. S čistou hlavou znovu vyhnat čisté myšlenky ven. Nebo v kocovině zdánlivě tíživým poslechem přitížit hlavě natolik, že to pojme jinak a rozuměji, když už si střízlivá strana mysli neví rady. Vždy jsem ale došel k tomu, že Thoughteater má své kvalitní pasáže, ale taky své limity.