Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Demilich - Nespithe

DemilichNespithe

Victimer13.5.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Návrat do roku 1993 k jedné technické hrobařině, k debutu Demilich. Ke kultovnímu aktu severského progresivního tlení.

Asi bych to neměl prozrazovat, ale když se to tak sešlo, nelze jinak. Naše redakční vzpomínkové Ozvěny jsou za dveřmi a budou se týkat roku 1993. Svou přehlídku alb pro pamětníky mám uzavřenou a záměrně jsem tam neuvedl jedno album, které by tam jinak být mělo. Jednou z důležitých okolností proč nakonec na soupisce chybí je fakt, že v době vydání jsem kapelu jménem Demilich úspěšně ignoroval a k jejímu odkazu se dostal až mnohem později. Prostě mi vadilo, že bych měl ve výčtu desek jednu, která mě v devadesátkách zcela minula a našel jsem si ji, až když jsem kroužil kolem úplně jiných kapel a hledal maximálně nekalé spojitosti. Takže hlavně proto jsem dnes ze starého hrobu vytáhl zapomenutou chuťovku jménem Nespithe, debutovou a doposud jedinou desku technických smrťáků Demilich. Finů, kterým na krchově roste tráva, i když se to tam otevřenými hroby jenom hemží.


Demilich vznikli v roce 1990, poslali ven pár dem, pak v roce 1993 debut a rozpadli se. To je v kostce všechno a to nejdůležitější. Jedna jediná deska, sbírka poctivého undergroundu, mix zetlelého death metalu, chorého vokálu a hudební techniky. Zpracování, kdy celý ten svět pod zemí dospěl až k výrazu intelektuála, který sice rád obcuje s mrvolami, ale se stejným zaujetím také detailně sleduje rej abstraktních vizí ve své hlavě. A tam se to množí otázkami a podivuhodnými příběhy. Hluboký prasečí ryk je veden vytříbenou rukou sekerníka a jeho progresivním smýšlením tam, kde se vám pod nohama plete osud lebek padlých bytostí a kde krev skrápí náhrobky hřbitovů. Hrdelní martyrium a hloubka záhrobní mystiky ve studovaných rukou, to je Nespithe.

 


Zahuhlaná, až v deviantní auře vedená deska, je porcí pro staromilce, kteří se nespokojí s málem. Její póry jsou pořád ucpané, Antti Boman má v krku něco velmi nepěkného a primitivní pudovovou fascinací jenom bují. Je v ní to ukájení se nad ostatky kdysi živé osoby, to odporné zakončení cesty na onen svět. Demilich se po celou dobu svého debutu houpou ve víru smrtelného pokušení. Jsou přemýšliví, ale zrůdní. Nespithe není rychlopal, ani přímočará destrukce. Chlapi to valí ve středním tempu, občas zpomalí, jindy přidají na otáčkách, ale vesměs jde o groovy rytmy nasáklé krví a zkaženými zítřky vyběhnuvšími mimo naše tělo.


V letech, kdy jsem začal řešit úpravu rozbujelých vousů a stejně aktivní devastaci obličeje stylovým akné, jsem propadl hlavně doom metalu. Musím zmínit nesmrtelné umění dalších Finů Thergothon, kteří měli vlastně podobný osud jako Demilich. Vydali jedno kultovní album (Stream from the Heavens) a chcípli. Když už death metal a Evropa, byli to Vader a Entombed, koho šlo najít u mě v přehrávači nejčastěji. A taky mi hafó let trvalo, než jsem objevil vzácnou temnotu US death metalu jménem Immolation. O Demilich v těch časech nebyla ani zmínka...


Kdybych mohl ještě smrtící tyranii Demilich nějak definovat, mohl bych využít termínu avantgardního death metalu. Ač je v mnohém materiál Nespithe stále hnusný a zatuchlý, někde uvnitř je jeho umělecká duše nakoloněna experimentům a novým výzvám. To platí! V tomto ohledu mám ale z roku 1993 jiného favorita, a to vyšilující kombo Pan.Thy.Monium. Demilich byli svým pojetím přece jenom v trochu jiné linii. Jejich nečistá přímočarost, korigovaná a v péči organizovaného chaosu postavila základy, na kterých rostly kapely jako Gorguts nebo Blood Incantation.


Aktuální pozici Demilich bych označil jako poněkolikáté aktivovanou, drženou při životě s nejistým výsledkem. Kapela se po letech mlčení probudila k životu v roce 2005, aby tento reunion završila o rok později vystoupením na domácím hřišti v Kuopiu. K dalšímu návratu se Demilich rozhodli v roce 2010 a odehráli toho o poznání více. Finové zkrátka ještě dýchají, ale nové comebackové album by asi všechno pokazilo. Možná. Já tedy o nové studiové dílo nijak nestojím. Na varianty číslo dvě v případech těchto kultovních sdružení nedám, chci je nechat dlít v hrobech a na exhumaci se nepodílet. Mám na to alergii. Nespithe je technikou obdařená řezničina, kterou není třeba následovat a obhajovat své schopnosti. Vše už bylo napsáno.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky